- Katolický týdeník

Celé sobotní dopoledne na Vysočině drobně pršelo. Teprve když nejbližší příbuzní Daniela Reynka spouštěli rakev s jeho tělem do hrobu, vysvitlo slunce. Na obloze nad Petrkovem se objevily vysoké mraky, právě takové, které měl fotograf rád.

Vydání: 2014/40 Nuncius Leanza korunoval Palladium, 30.9.2014, Autor: Aleš Palán

Daniel Reynek zemřel 23. září ve věku osmdesáti šesti let. Ve Svatém Kříži byl o čtyři dny později uložen do rodinné hrobky ke svým rodičům, básníku a grafikovi Bohuslavu Reynkovi a francouzské básnířce Suzanne Renaud.

„Je čas k nářkům i čas k tanci,“ citoval při zádušní mši P. Jakub Jan Med OPraem z knihy Kazatel. Připomněl tak rodině i zaplněnému kostelu, že Daniel zemřel po naplněném životě a odchod si svým způsobem přál: „Přijal okamžik, kdy je nutné odejít.“ Daniel Reynek nechodil do kostela od smrti své manželky Květy, a jak byl v jiných oblastech otevřený, o víře mluvil nerad. Nemohl se s tou ztrátou smířit. „S Pánem Bohem se trochu hádal. Byl to dialog, zápas o víru a její podobu,“ připomněl P. Med, který patřil k blízkým přátelům zesnulého.

„Daniel byl nadán velmi citlivou duší – a ta působí velké utrpení. Má za sebou konfrontaci, s kterou se musíme i my jednou vypořádat,“ prohlásil kněz ve svém vystoupení. Hovořil civilně a stručně, právě tak, jak by se to Danielovi líbilo.Svého tatínka doprovodili k hrobu dcera Veronika, syn Michael, další příbuzní a stovky přátel. Mezi nimi například Dana Němcová, Miloš Doležal, Jiří Škoch, Tereza Sumová, manželé Halasovi a další. Kunsthistorik Jiří Šerých si připomněl pohřeb Danielova otce Bohuslava Reynka: „Vepředu průvodu šli stařečkové s hůlkami, kteří udávali rytmus pohřebnímu vozu.“

Daniel Reynek se narodil l9. června 1928 v La Tronche u Grenoblu, o rok později přišel na svět jeho bratr Jiří – ten kvůli chatrnému zdraví nemohl na pohřeb přijít. Mezi Francií a Petrkovem rodina zprvu pendlovala. Kvůli válce a komunismu bylo cestám odzvoněno a Daniel tím nemálo trpěl. Se svým tatínkem začal postupně tisknout jeho grafiky, posléze vytvořil i sérii novotisků.

Sám bral do rukou fotoaparát, fotil detaily – pavučiny, chmýří, lístky – a skládal je na sebe. Vznikaly specifické koláže plné něhy a jemnosti. Dlouhou dobu se Daniel zdráhal své fotografie vystavovat, teprve v posledních letech se zejména díky péči Františka Nárovce uskutečnilo několik jeho výstav.

„Ani teď nemusíme o Danielovi mluvit v minulém čase,“ vyjádřil pocity mnoha přítomných P. Jakub Med.