Byl člověk stvořen, nebo se vyvinul?

V Praze se sešli odpůrci Darwinovy vývojové teorie. Co však je jádrem sporu? Ponecháme-li stranou to, co spadá do kompetence biologů a paleoantroplogů, zjišťujeme následující: Není sporu, že dnes máme k dispozici pestrý výběr kosterních pozůstatků různých druhů lidských předků; není také sporu, že chronologicky pozdější nálezy vykazují stále větší podobnost s dnešním člověkem, tedy s námi samotnými. Jak řekl Jan Pavel II., evoluci dnes již nemůžeme považovat za pouhou hypotézu. Tvrdá fakta vypovídají celkem jasně o určitém vývoji. Jestliže prvním postulátem víry a teologie je hledání pravdy, pak není přípustné, abychom evidentní skutečnosti popírali nebo nebrali vážně.

Spor tedy není veden o zmíněná fakta, nýbrž o jejich výklad. Je zřejmé, že tento výklad může být v zásadě dvojí. První je čistě imanentistický a vychází z předpokladu, že člověk se jaksi samovolně a do jisté míry náhodně vyvinul z nižších biologických druhů. Druhý lze charakterizovat jako transcendentalistický a kreacionistický, vývoj není nahodilou záležitostí, nýbrž způsobem, jak Bůh přivádí své stvoření ke stále vyšší komplexnosti a dokonalosti. Bůh tedy člověka stvořil prostřednictvím vývoje.

Je zcela evidentní, že oba výklady leží za hranicemi kompetencí, které má k dispozici biologie či paleoantropologie. Spadají do oblasti filozofie potažmo teologie. Trochu mě zarazilo, když jsem slyšel jednoho našeho přídovědce, který z hlediska přírodních nauk jako mimovědeckou označil pouze kreacionistickou či transcendentalistickou verzi výkladu, jako kdyby to o té imanentistické interpretaci neplatilo. Jenomže i ona je na poli biologie a paleoantropologie neverifikovatelná a nefalzifikovatelná. Oč tedy jde? Přejeme si pouze to, aby bylo jasně přiznáno, že imanentistická interpretace nesmí být označována za vědeckou a ona kreacionistická jedním dechem za nevědeckou. Pokud by si někdo takto počínal, musíme jeho počínání hodnotit jako hermeneuticky nekorektní, tudíž nevědecké a primitivně ideologické. Hledající člověk musí mít právo, aby se dozvěděl o obou možných interpretacích a aby se mohl svobodně rozhodnout.

Co stojí za volbou jednoho, nebo druhého výkladu? Odpověď je nabíledni. Imanentisté jsou vyznavači onoho náboženství, které zaměnilo úctu k Bohu, jenž se stal člověkem, za uctívání člověka, jenž ze sebe dělá boha. Imanentistům všeho druhu si dovolím připomenout tragickou historickou zkušenost minulého století, v němž se jasně projevilo, že ztráta transcendentní dimenze vede k odstranění poslední a nejvyšší garance lidské svobody a sebeúcty. Fašismus a komunismus o tom vydávají hrůzostrašné svědectví. Ve výkladu tvrdých údajů z oblasti paleoantropologie tedy nejde jen a jen o teorii a školské osnovy, nýbrž o něco mnohem většího, totiž o naši svobodu a sebeúctu, o úctu k tajemství, které v sobě každý člověk skrývá a které je zdrojem umění, tázání se, hledání, sebeúcty, náboženství. Jsem-li pouhou souhrou náhod, pak můj život nemá žádný smysl, a proto si s ním mohu dělat, co se mi zlíbí. Každý ať se sám zamyslí nad tím, kam vede imanentismus a jaké plody může přinášet kreacionismus.

Aplikace starého známého pravidla o stromu a jeho ovoci každému soudnému člověku poslouží, aby si uměl - z hlediska filozofie vědy a zdravé hermeneutiky - vybrat mezi dvěma rovnoprávnými interpretacemi tvrdých údajů paleoantropologie.