Vydání: 2007/13 Proč mladí lidé (ne)vstupují do řádů?, 27.3.2007, Autor: Zora Freiová

... zpívá se v britské hymně, a už přes půl století se toto přání vztahuje k jediné osobě: Alžbětě II. Někteří její poddaní ji milují a ctí, jiní se netají tím, že by se klidně obešli bez ní. I v dnešní době však královna zůstává jedním ze symbolů Velké Británie, znakem tradice a kontinuity. O této panovnici, lépe řečeno o jediném týdnu její vlády, pojednává film Královna režiséra Stephena Frearse.

Většina z nás má tu událost ještě v dobré paměti: 31. srpna 1997 obletěla svět zpráva o tragickém skonu princezny Diany, na němž nesli vinu senzacechtiví novináři a fotografové. A mnozí si jistě vzpomenou, že zatímco televize přinášela záběry truchlících lidí, kteří zasypali brány Buckinghamského paláce květinami, královská rodina mlčela. Film Královna hledá a do značné míry patrně i nalézá odpovědi na otázku, jaké důvody a zároveň důsledky toto mlčení mělo.
Hlavními protagonisty filmu jsou královna Alžběta a čerstvě zvolený mladý premiér Tony Blair. Těžko si lze představit ostřejší kontrast: svrchovaná představitelka starých pořádků a tradic versus labouristický předseda slibující radikální modernizaci společnosti. I jejich reakce na tragickou zprávu je diametrálně odlišná. Blair pohotově odhadne, že Dianina smrt vyvolá mezi lidmi nebývalou odezvu, a vystoupí se smutečním projevem, v němž nazve Dianu „princeznou všech“. Královna (kterou zpráva zastihne na jejím sídle ve Skotsku) Blairovi sdělí, že nikdo z královské rodiny se k Dianině smrti vyjadřovat nebude, jelikož do ní už nějaký čas nepatřila.
Během následujících dní se situace rychle vyostřuje. Veřejnost stále hlasitěji volá po projevu smutku z královniny strany a začíná jí dokonce připisovat část viny za Dianinu smrt; Alžběta trvá na svém, odmítá veřejně vystoupit a předčasně se vrátit do Londýna. Blair se ji telefonicky snaží přimět k ústupkům. Podaří se mu to až ve chvíli, kdy se podle průzkumů veřejného mínění každý čtvrtý Brit přiklání ke zrušení monarchie.
Nesmíme zapomínat, že jde o uměleckou licenci, nikoli o dokument (třebaže s využitím autentických záběrů); přesto lze říci, že film důvěryhodně osvětluje drama oněch dní a přináší divákům hned několik klíčů k pochopení královnina jednání. Alžběta II. se celý život řídí zásadou, že služba poddaným stojí na prvním místě a nesluší se ji směšovat s osobními emocemi – ty je třeba pečlivě skrývat. Zároveň je ke své službě pomazaná Bohem, je pokračovatelkou linie, která sahá až k svatému králi Eduardu Vyznavači, a jako taková nemůže své chování přizpůsobovat přáním davu. Za dobu její vlády došlo k posunu hodnot, kterému, jak sama v závěru filmu říká, asi nikdy neporozumí. Lidé od ní očekávají okázalé projevy smutku, zatímco ona je připravena jednat zdrženlivě. Postoj veřejnosti ji zraňuje, ve své rodině se nemá o koho opřít – uprostřed tíživých událostí je v podstatě sama. Její velikost spočívá ve schopnosti zachovat se tak, jak jí velí nutnost dané chvíle, a vyrovnat se s tím se svou typickou důstojností a grácií.

CO SKRÝVÁ MAJESTÁT
Film získal řadu ocenění, z nichž nejvýznamnější byl Oscar za hlavní ženskou roli: po právu jej získala vynikající Helen Mirrenová, jejíž přerod v panovnici je naprosto přesvědčivý. Michael Sheen v roli Tonyho Blaira je jí zdařilým protihráčem. Méně podařené jsou některé vedlejší postavy, například královna matka nebo princ Charles – tomu však vložil scénárista do úst jednu zásadně důležitou větu, umožňující nám lepší vhled do celé situace: „Diana, kterou lidé milovali, ta jejich, veřejná, je někdo úplně jiný než ta soukromá, kterou jsme znali my.“
Divák si z kina odnáší poznání, že upjatý královský majestát může skrývat křehkost a nejistotu (scéna s jelenem a moment, kdy holčička v davu daruje Alžbětě květiny), stejně jako humor („nikoli, pane Blaire; podle protokolu mám vyzvat k sestavení vlády já vás“) a nečekané znalosti (při nehodě auta). Vždyť i královna je jen člověk. Bůh ji ochraňuj.