Vydání: 2007/48 Advent přichází, 27.11.2007

Čtení z Bible o první adventní neděli barvitě líčí obecný soud nad světem při druhém Kristově příchodu, ale o soukromém soudu mlčí. Z čeho církev soudí, že osobní soud už probíhá? Jaký je jeho obsah? Bojím se čekat v jakémsi temném očistci až na soudný den.

V předloženém textu je skryto hned několik otázek. V první řadě je povinností připomenout, že v Písmu se o individuálním soudu nepřímo hovoří. Z řady možností vyberme výroky sv. Pavla z Flp 1,21–24 (srov. např. 2 Kor 5,8). Smrt jako opuštění těla pro Pavla znamená být s Kristem. Má-li ale být s Kristem, předpokládá to určitý soud. Často se zapomíná na to, že výrok soudu nemusí být jen odsouzení, ale také ospravedlnění. Ježíš sám vypravuje podobenství o Lazaru a boháčovi (srov. Lk 16,19–31). Tento příběh implikuje, že po smrti ještě před vzkříšením existuje odplata. Kdyby neexistoval individuální soud a následná odplata již před vzkříšením, jak by ukřižovaný Ježíš mohl lotrovi, který se kál, slíbit, že ještě dnes s ním bude v ráji (srov. Lk 23,43)? Přesvědčení o životě duše po smrti těla byla v novozákonní době tak rozšířená, že o tom svatopisci nemuseli mluvit tak často a důrazně jako o vzkříšení těla. Proto se také mnohem víc hovořilo o takzvaném posledním soudu než o soudu, který se odehrává ihned po smrti nebo dokonce ve smrti. O skutečnosti, že soud již probíhá, vydává svědectví sám Ježíš. Soud totiž podle Mistrových slov spočívá v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu (srov. Jan 3,19; srov. Jan 12,31). Boží soud nad námi si nesmíme představovat jako nějaký lidský tribunál. Otec se nám ve svém Synu a Duchu daruje. Na člověku je, zda toto sebedarování přijme, nebo nikoli. A právě v tom také spočívá celý soud. V jistém slova smyslu platí, že Bůh nesoudí. Soud nad sebou vynášíme svým jednáním a smýšlením my sami.

Očistec je zvláštní formou spásy
Jak již bylo řečeno, toto naše setkání s Bohem tváří v tvář může skončit konstatováním, že jsme Kristovi, ale bohužel také konstatováním, že jeho nejsme. Individuální soud proto neimplikuje nevyhnutelně přebývání v nějakém temném očistci. Kdo z nás však může tvrdit, že je již opravdu svatý? Zároveň ale nejsme Kristu cizí, a proto lze předpokládat, že existuje určitý stav spasení, v němž člověk ještě jaksi dozrává. Očistec je skutečně formou spásy, určitě to není něco jako dočasné zavržení. Je to podobné, jako když Petr říká Kristu: „Odejdi ode mne, Pane, vždyť já jsem člověk hříšný,“ (Lk 5,8). Může ale Kristus odejít, když vnímá takovou neúprosnou pravdivost a pokoru? Pokud by očistec neexistoval, jaký smysl by měly modlitby za zemřelé? Daná záležitost se projevuje i mimo křesťanství. Zkrátka a dobře, povědomí o posmrtném očišťování a dozrávání je v lidech hluboce zakořeněno. Kdo nechce být po smrti ve stavu očišťování, má jen jednu možnost, totiž důsledně se svým smýšlením a jednáním nejen spodobovat, ale dokonce sjednocovat s Kristem. Dlužno ještě dodat, že milosrdenství vítězí nad soudem (srov. Jak 2,13).
Mojí povinností je také říci, že o eschatologických tajemstvích můžeme vypovídat jen a jen obrazně, analogicky. Nejde o ukojení naší zvědavosti, nýbrž o nasměrování našeho pozemského života. Kupříkladu víra v posmrtný život z nás činí lidi výrazně svobodné, a proto nepohodlné různým diktaturám a totalitám.
P. Ctirad V. Pospíšil OFM, profesor dogmatické teologie na CMTF UP v Olomouci