Vydání: 2021/26 Novokněží nastupují do služby, 22.6.2021

Příloha: Perspektivy 26

Ten dívčí hlas ve sluchátku zněl křehce, ale odhodlaně, byl to totiž skutek odvahy. „Líbí se mi vaše písně,“ říká dívka, jejíž intimní vyznání v tu chvíli poslouchají v rádiu možná desetitisíce posluchačů podobného věku. „Jen někdy vlastně nerozumím, co přesně znamenají.“ Ve zpěvákově hlasu je slyšet, že mu dotaz roztáhl koutky úst do úsměvu. Odpovídá pomalu, ale zároveň s vážností, která náleží k té důvěrné chvíli: „Jestli se ti líbí, tak si tím nelam hlavu.“ Těm, kdo mají smysl pro zkratku, může tato jednoduchá věta posloužit jako klíč, který zpřístupňuje bohatství tvorby Boba Dylana. Zpěváka a písničkáře, který je zvlášť po roce 2016, kdy byl oceněn Nobelovou cenu za literaturu, stále častěji srovnáván s jiným mysteriózním géniem, klasikem alžbětinské Anglie, dramatikem Williamem Shakespearem.
Omylem bývá Dylanovi připisována role „protestního písničkáře“ nebo „mluvčího poválečné generace“. Dylanovo jméno se stalo slovníkovým heslem jedné z nejvýznamnějších postav druhé poloviny 20. století, nově příchozího však může svou obsáhlostí vyděsit. Jenomže Dylan nikdy nebyl ničím z těchto svazujících kategorií – ani prorok, ani mluvčí, ani protestující. Mluvil, nebo vlastně zpíval, vždy jen sám za sebe a šlo mu o to, aby to znělo dobře, protože sám sebe chápe jako trubadúra, muže na pódiu, který se uchází o posluchačovu imaginaci. U Boba Dylana, tedy umělecké persony, kterou ze sebe vytvořil Robert Allen Zimmerman, narozený válečného roku 1941 v zapadlém městečku Duluth ve státě Minnessota v židovské rodině, která se o dvě generace dříve přestěhovala do USA z Oděsy, skutečně platí, že „já je někdo jiný“.
Vytvořit pódiovou postavu písničkáře Dylana znamenalo pro Zimmermanna vstřebat tradici americké lidové a folkové písně, později beatnické poezie a všech možných kulturních vlivů, včetně židovské a křesťanské religiozity. Když loni téměř osmdesátiletý Dylan natočil skladbu I Contain Multitudes (Obsahuji zástupy), inspirovanou stejnojmennou monumentální básní Walta Whitmana, dala se básníkova představa hlasu, který mluví za zástupy znevýhodněných a oslyšených, dobře vztáhnout na Dylanovu úctyhodnou šedesátiletou kariéru.
Než si tuto uměleckou dráhu prohlédneme trochu podrobněji, vraťme se ještě jednou do zmíněného rozhlasového studia. Tato situace zkraje 60. let se nebude v kariéře Boba Dylana zas tak často opakovat. Ne snad proto, že by lidé jeho písním nebo snad jemu samotnému lépe rozuměli. Napříště už totiž Dylan bude své písně a jejich posluchače komentovat jen málokdy. Dylanova věta „Jestli se ti moje písně líbí, nepřemýšlej o nich“ nabízí klíč k jeho dílu; je to výzva nechat na sebe píseň nejprve působit a teprve potom ji srovnat s vlastní představou o tom, co a proč písničkář říká.