Mému naturelu je druhý způsob bližší, snad také proto, kolik inspirativních a vpravdě svatých lidí v církvi nacházím uprostřed nenápadné a okolím nijak neoslavované práce – sestru Petru trávící dny laskavou péčí o spolusestru trpící Alzheimerovou nemocí; bratra Marka navštěvujícího Romy v jejich domovech ve slumech, kam se jiní štítí; Gabrielu či Janu, které přinášejí do věznic Písmo a přátelské slovo a propuštěným zprostředkovávají třeba to, aby hned první noc na svobodě nemuseli spát na ulici. 

I ta první cesta má však něco do sebe, a právě Velikonoce jsou pro mě dobou, která mi to ukazuje se vší názorností. Není to dlouho, co se i ve větších městech obnovuje tradice průvodů s ratolestmi na Květnou neděli. Sejde-li se farnost s dětmi, písněmi a kočičkami před kostelem, okolí pochopitelně zírá a je mu přáno (a nezíral nějak podobně dav na Ježíše projíždějícího Jeruzalémem na oslátku?): něco se děje, co to asi je, „pošahaní“ křesťané, nebo snad cosi zajímavého, co mi něco připomíná a k čemu bych se možná rád přidal? Přesto je průvod trochu zaražený, snad až moc uctivý, jako by ve veřejném prostoru byl jen omylem, jako by se za to omlouval. Jdeme přes přechod? Dobrá, necháme auta projet a půjdeme až pak, aby si – nedej Bůh – nakonec někdo nestěžoval. Podobně leckdy ustupujeme, když si sousedé na té či oné vsi stěžují na nedělní vyzvánění. Koneckonců – ozývá se nepravdivý, ale tím rozšířenější argument – platíme si církev z našich daní, tak ať nám lidem slouží – tak a tehdy, jak si to my sami představujeme a žádáme. 

I možná opatrný vstup do veřejného prostoru, zvonění až o desáté anebo požehnání velikonočního piva (vlastně, které požehnání kdy co zkazilo!) však nese smysl, který nelze upřít. Křesťanství a jeho projevy v nich zůstávají veřejně přítomné, před očima světa, i když se Kristova nabídka může zdát překrytá pseudofolklorním nátěrem. Jen jako lidová veselice, průvod či trochu divadelní gesto život z víry neobstojí, ačkoliv i „pouhá“ účast v průvodu či na parádní mši může být mnohem smysluplnější chvílí než ledacos z toho, co se nabízí jako alternativa. Ale bude-li pravou podstatou našeho křesťanství upřímná, tichá a vytrvalá služba Bohu a bližnímu, možná i ten nejlíbivější projev lidové zbožnosti nakonec – s pomocí Boží – dokáže být pro druhého vstupní branou na cestu ke spáse.