„Znovu si uvědomuji, v jaké žijeme poklidné době, a měli bychom si tuto skutečnost uvědomovat častěji, vážit si jí a pečovat o ni,“ napsal mi nedávno kamarád. Psali jsme si ohledně první světové války a já si v tu chvíli uvědomil, že mír skutečně není nic samozřejmého.
3.7.2014, Autor: Tomáš Kutil
V říjnu to bude sto let, kdy pradědeček mé ženy psal své ženě dopis (na slovo dopis dej pls tento odkaz: http://www.katyd.cz/clanky/dopis-odhaluje-pribeh-z-fronty.html) z vídeňské nemocnice. Měl v tu dobu za sebou už válečnou zkušenost z východní fronty a před sebou velkou nejistotu, zda se ještě někdy ke své rodině vrátí. Byl výborným učitelem, po válce se stal dokonce ředitelem školy, napsal i divadelní hry. V roce 1914 se ho ale nikdo neptal a on musel se zbraní v ruce hájit Rakousko-Uhersko, ke kterému žádný zvláštní vztah neměl, a kdyby si mohl vybrat, jistě by hlasoval pro Československo. Dnes jen pár set kilometrů od našich hranic umírají na Ukrajině lidé každý den. V případě Iráku a Sýrie se člověk může utěšovat tím, že jde o jiný kontinent a jinou kulturu, a tamní násilí je tedy daleko, ale Ukrajina? To už je kulturně i územně, co by kamenem dohodil. Tváří v tvář těmhle věcem alespoň pro mě osobně roste cena míru, který tu máme. A mnohem víc si vážím zdejší společnosti, i přes její různé nešvary. Pořád zde totiž existují alespoň základní pravidla, slušnost a nehrozí, že jedna skupina obyvatel začne programově likvidovat tu druhou. Za současný mír a rovnováhu ve většině Evropy bychom měli stále děkovat a vážit si jich. Já se o to budu snažit.
