17.4.2014, Autor: Alena Scheinostová

Je však Kuffa, někdejší karatista a horolezec, poté katolický kněz a ochránce propuštěných vrahů, narkomanů a lidí na okraji, Jánošíkem, Loyolou, Donem Quijotem? Nebo je prostě Marianem Kuffou, bez přívlastku a přirovnání? Tyto otázky se znovu rozvířily po nedávném uvedení celovečerního dokumentu režiséra Ladislava Kaboše, jehož je „pán farár“ hlavním protagonistou. Po kratším dokumentárním snímku z roku 2003 je film už druhým dílem, které Kaboš věnoval Kuffově originální osobnosti. Poprvé jej oslovila farářova péče o delikventy, prostitutky, handicapované a závislé na drogách, s nimiž a pro ně přebudoval rozpadlou žakoveckou faru na „Inštitút Krista Veľkňaza“ – komunitní centrum, kde se pod jednoduchými pravidly vzájemné lásky a aktivní pomoci starají jedni o druhé. Tématem aktuálního snímku se pak stala pomoc, již Kuffa se svými spolupracovníky rozšířil na vyloučené romské osady v okolí.

„Nemilujte druhé podle jejich zásluh, ale podle jejich potřeb,“ zní jedno z životních hesel kněze, který imponuje už od pohledu – hezkým vzezřením, urostlou postavou, přímočarým vystupováním. Jak film ukazuje v mnoha detailech, právě farářův otevřený a laskavý přístup se zdá být jeho „zázračnou metodou“, jak si získávat pozornost, vážnost a nakonec i srdce těch, kterým se snaží prospět. Marian Kuffa jezdí do několika romských osad, ve filmu se objevují jen dvě – Huncovce a Velká Lomnica – což divákovi umožní zapamatovat si i tak dost početné postavy s jejich nejednoduchými osudy. Kaboš film připravoval tři roky a všechny rodiny, které v něm vystupují, za tu dobu díky spolupráci s Kuffou prošly určitým vývojem; někdy je jejich proměna i fyzická, například u Růženy, kterou během let natáčení postihne mozková příhoda, nebo u Edy, kde oholení plnovousu koresponduje s jeho rozhodnutím k vnitřní změně. A mění se i osady samotné – jádro Kuffovy zdejší činnosti spočívá v tom, že spolu se samotnými Romy pro ně staví bezpečnější obydlí, než jsou nevyslovitelné přístřešky a boudy představující v osadách běžnou zástavbu. Materiál přitom získává z bouraček po okolí. „Farárova“ osobní angažovanost přitom rezonuje s jeho dalším motem „Bůh nás nebude soudit za to, co jsme nemohli udělat, ale za to, co jsme udělat mohli, a přesto to neudělali“: rezonuje tak zvučně, že je zatěžko nesáhnout si do svědomí.

Hlavní linie dokumentu je relativně prostá a právě její prostota provokuje a nutí hledat metafory: do osad, kam se každý bojí jít, Kuffa přichází jako mezi sobě rovné, naslouchá jejich obyvatelům a bere vážně jejich problémy (že dítě v noci pokousal potkan, že bez práce skutečně není z čeho žít, že se chýše slepená z plechů nezadržitelně řítí) – a potom jim nezištně pomáhá, bez ohledu na předsudky a platná pravidla (nové domky – vlastně jen jediná místnost obezděná cihlami a s plechovou střechou - v osadě vyrostou bez stavebního povolení, jež je beztoho nemožné získat). S důstojnějším bydlením, a především zacházením začnou „rozkvétat“ i obyvatelé osad samotní – někdy zřetelněji, jindy méně, někdy jen na chvíli, jindy natrvalo. Se stejným „receptem“ – dát druhému úctu, důvěru, spolu s ním přiložit ruku k dílu a nemít příliš striktní očekávání – Kuffa uspěl i mezi „svými chlapci“ v Žakovcích. Že osobní přátelství může být cestou ode dna, potvrzují také příběhy jiných, s příslovečným Donem Boskem na špici. I proto stojí tento zdánlivě naivní koncept znovu oprášit a promyslet.

 Kromě tohoto vyprávění, díky jehož archetypálnímu obrysu „příběhu o demiurgovi se šťastným koncem“ divák odejde z kina s příjemným pocitem, že i těžké situace lze řešit a mohou mít dobré vyústění, prosakují dokumentem méně nadějeplná fakta. V konfrontaci s bídou v romských sídlištích (jejímuž zobrazení se Kabeš nevyhýbá, ač lze film v tomto ohledu označit za decentní) odmítají slovenští sousedé dát materiál z bouraček přímo Romům, je pro ně přijatelnější, když si staré plechy, trámy či cihly odvezou Kuffovi delikventi. Přes veškerou pomoc a nasazení v jedné z osad uhoří vinou otřesných životních podmínek dítě. Neromská populace je ochotná své sousedy z osad tolerovat jen jako účinkující při představení, které Romové pro „pána farára“ z vděčnosti nacvičí a předvedou v Žakovcích. Atd., atp. Nikoliv „cikánská otázka“ (což je mimochodem starý nacistický termín), ale předsudky a zášť neromského okolí tvoří kleště, z nichž se obyvatelé slovenských plechových slumů nemohou vymanit. Marian Kuffa to pochopil. Ale zůstane-li sám, skutečná změna k lepšímu nastane jen stěží.