Blížím se k areálu jiřické věznice. Mám za úkol udělat vánoční reportáž z vězení. Mísí se ve mně velká zvědavost, ale i strach – z toho, co uvidím, jak to ustojím, jak to zvládnu, jak to napíšu. Ostnaté dráty, velké betonové plochy, prostor mezi plotem, určený k „vycházkám“ tak, jak ho známe z televize, to vše ve mně budí zvláštní pocity. Co všechno asi vykonali ti, kdo tam jsou – a s nimiž budu mluvit?
3.12.2015, Autor: Kateřina Šťastná
Procházím bezpečnostním rámem, odevzdávám telefon (ten nemám povolený) a ukazuji diktafon (ten povolený mám). Zaklapávají se za mnou mříže a vcházím. Na první pohled to tu vypadá jako v každé jiné budově. Dlouhé chodby, spousty dveří. Žádné oprýskané zdi. Vlastně je to tu i docela hezké. Představa filmového vězení je tomu na hony vzdálená. Přesto je tu taková zvláštní atmosféra. Cítím se nesvá, když na mě zírají dva páry očí odsouzených mužů, okolo nichž procházíme do vedlejší budovy. Ale bude hůř. Uvnitř mě čeká skupinka šesti mužů, kteří jsou ochotni si se mnou povídat.
Jeden po druhém vchází do kaple, kde na ně čekám – zdraví mě a podávají mi ruku. Tři roky, pět, osm… Co asi spáchali? Sami o tom nechtějí mluvit. „Dělal jsem, co jsem dělat neměl.“ „Jsem tu, protože jsem žil bez Boha,“ zní odpovědi. Jeden z mužů, poměrně mladý, má francouzskou hůl – možná po autonehodě? Jiný má zlomený nos a na něm velkou, ještě ne úplně srostlou jizvu. Někteří jsou hodně svalnatí. Napadá mě, že dozorci musejí být dost v kondici, aby je zvládli.
Jedno mají ti muži ale společné. Někde hluboko uvnitř je smutek, bolest. Jsou to úplně normální lidé jako každý z nás. Většina má rodiny a děti. A kdyby mohli, jistě by si vybrali „jiný“ život.
Byla jsem tu sotva hodinu a půl. Přesto zůstal dojem možná na celý život. Jak to asi ponesou ti, kdo tady jsou roky? Zatímco opouštím věznici, myslím na ty, kteří ji opustit nemohou. Na jejich ženy a děti. Co bude dál? Jsou tu naposledy? Těžko říct.
