S kolegou Jiřím Prinzem jsme si začali hned po příjezdu na Katholikentag do Regensburgu říkat (inspirováni Patem a Matem) „Jirka a Jirka“. Když jsme totiž od parkoviště doklopýtali do centra, popadl Jirku Macháně po nějakém čase rapl, že si není jist, zda si pamatuje cestu zpět k parkovišti. Nejsem takový hňup, ale on Katholikentag polapí pozornost.
5.6.2014, Autor: Jiří Macháně
V našich poměrech obdobnou akci neznáme (vyjma plzeňských Dnů víry v rozsahu o 90 procent menším). Velehrad je super pouť, na kterou jsou nabalené další hezké doprovodné akce. Na Svatý Hostýn jezdím víc než rád. Je to opravdové duchovní zátiší (a to i někdy při své hlučnosti). Katholikentag je ale setkání mnohem pestřejší, nestačíte se vlastně ani rozhlédnout – konalo se tam na dva tisíce akcí na mnoha místech města. Kdybych měl jako reportér navštívit aspoň desetinu, musel bych mít schopnost bilokace. Kolega z Proglasu Štěpán Havlíček – začínám mít ten pocit – ji má. Nechápu, jak to všechno stíhal. My jsme tam s Jiřím Prinzem pobíhali s jazykem na vestě a já jsem ho za jeho vestu musel cestou domů za Plzní tahat, aby mi neusnul za volantem.
Letošní specialitou Katholikentagu byla česká účast. Vyšvihla se sousední plzeňská diecéze, k níž chodili lidé do stánku mlsat chodské koláče (měli jich tam sklad jak hrom v krabicích na pizzu), pražská arcidiecéze společně s ČBK prezentovala českou církev jako celek – ovšem špičkově vyvedený byl stánek litoměřické diecéze. Generální vikář P. Přibyl prozradil, že za tím je půl roku práce jejich lidí. A bylo to vidět.
Jak jsem už podotkl v editorialu posledního KT, nejpozoruhodnějším rysem celé té akce je přirozenost, s jakou se naši sousedé baví o víře. Přiznávám pokorně, že moje němčina je katastrofální, ale i tak jsem slyšel hovory, které si na ulici nebo v hospodě v Česku dovedu jen těžko představit. Nechtě vyslechnutý spor otce se synem o tom, zda je Bůh automatem na splněná přání, nebo i tím, kdo dopustí i těžkosti, které vedou k uzdravení, vedený u oběda v pivnici (!) mě opravdu překvapil. Bavili se o tom jako chlapi o ženských.
Byla to velká a významná akce. Stejně jako předchozích 98 let. A ještě jeden postřeh závěrem: premiéra Sobotku bych si tam nedovedl představit, neb by se asi v očích svých voličů znemožnil. Naproti tomu by se do téže pozice dostala Angela Merkelová, kdyby náhodou nepřišla.
Máme německým katolíkům co závidět. A Mons. Anton Otte, matador snah o kamarádství národů, které si napáchaly spoustu škaredostí, má pravdu: měli bychom něco takového, jako je Katholikentag, mít i v Česku.
