Benediktus: základem komunity je výkřik

K čaji, který usrkáváme na zádveří bývalé modletínské fary, si pouštíme z cédéčka nahrávku hudebního uskupení BeneBend. „Nehrajete náhodou na klavír?“ optají se mě dámy z občanského sdružení Benediktus, které skupinu provozují. Ne, jen na klarinet či saxofon. „No výborně, chybí nám i saxofon. Zítra vystupujeme v Chotěboři na pivovarských slavnostech, můžete hrát s námi.“ Spoluhráčem skupiny BeneBend jsem se nestal, povinnosti mě na druhý den odvedly zase jinam, ale příznivcem Benediktu jsem se stal rozhodně. Říci, že se Benediktus stará o mentálně postižené, by bylo zkreslující. On s nimi po vzoru francouzské komunity Archa spíš žije, zapojuje je do různých aktivit, využívá jejich schopností. Spíše než o lidech s mentálním postižením se zde ostatně mluví o lidech s jiným obdarováním.

Prostor pro ty „jiné“

Modletín je útulná vesnička v Železných Horách. Kdysi sem chodily slavné poutě, k léčivému prameni jezdili lidi zdaleka, byl tu zámek, lázně, několik hospod, řemeslníci… Pro vodu si sem posílal i František Palacký, prý si díky ní uzdravil oči a mohl napsat tolik knih. Dnes je v Modletíně jen pár místních, pár chalupářů – a Benediktus. Vedoucí sdružení a jeho spoluzakladatelka Blanka Nikodemová pracovala jako pastorační asistentka na chotěbořské faře. O zřízení centra pro lidi s mentálním handicapem uvažovala od té chvíle, když se jí narodila „jiná“ dcera. „Když Lucka přišla na svět, začala jsem hledat smysl života. Skrze ni jsem objevila Boha a jeho záměry,“ říká. Lucka sedí v Modletíně u stolu vedle nás a prohlíží si obrázky. Pak přišla nabídka na koupi fary v Modletíně – fary značně zdevastované. Tyto dva objekty, které Benediktus také získal, na opravu ještě čekají. I na faře je ještě mnoho co dělat, ale už se tu dá fungovat a v létě přebývat. Oprava je vedena s nebývalým vkusem a respektem k historii místa. To vše udělali lidé z Benediktu – ti „běžní“ i ti s „jiným obdarováním“. Jejich cílem je vytvořit v Modletíně prostor pro komunitu, v níž by handicapovaní pobývali společně se svými průvodci. Přesně tak, jak to Jean Vanier uskutečňuje ve Francii. Právě ve Francii byl Benediktus na zkušené; v létě přijeli zase do Modletína Francouzi na týdenní workcamp. Prohlížím si fotky: členové Archy bydleli ve stanech, společně pracovali, jedli, modlili se, povídali si… Jak se nořím do atmosféry, zlozvyk posuzovat podle tváře na fotografiích, kdo je asistent a kdo klient, mě brzy přejde. Jak při setkání s českými přáteli řekl Jean Vanier: „Úkolem Archy je vytvářet místa, kde se mohou rozdílní lidé setkávat. Malé komunity, kde se mohou setkávat církev a nevěřící, kde se může potkávat boháč s potřebným. Místa, kde se potkáváme jako lidé. Neseme zodpovědnost jedni za druhé. Základem komunity je výkřik a odpověď na něj.“ Benediktus se snaží o to, aby v Modletíně po nezbytných opravách vzniklo prostředí pro zakotvení první české komunity Archa. Potřebu duchovního rozměru potvrzuje i zástupkyně vedoucí a sociální pracovnice Radka Jindrová. „Dělala jsem dřív s lidmi na drogách. Myslela jsem si, že křesťanské a sociální prostředí si jsou velice podobné, ale není to tak. Pozná se i na atmosféře celého zařízení, jestli je založeno na křesťanských principech, nebo není.“ A co případná nedůvěra rodičů klientů vůči víře? „S tím nemáme žádný problém, často jsou dokonce rádi, že jsme křesťané. A děti jsou víře přirozeně otevřené, rády ministrují a pomáhají v kostele. Kluci si někdy hrají na faráře, jedna klientka s Downovým syndromem vyžaduje i ve své rodině před jídlem nejdřív modlitbu. Děti se tu celkově rozvíjejí.“

Kostel nejen pro věřící

Benediktus má kněze, který vznikající komunitu duchovně doprovází, ale nejedná se o typicky církevní organizaci. Duchovní rovina je přitom vertikálou, která činnost sdružení provází a směruje. Vroucí a v nejlepším smyslu slova obyčejná modlitba obou mých průvodkyň v modletínském kostele mě o tom přesvědčí víc než jakékoli vysvětlování. A to se ještě dozvídám, že Benediktus si tento kostel od farnosti pronajal. Proč? Aby mohl být svatostánek přístupný věřícím i kolemjdoucím a aby mohl být postupně opravován. Kromě vší práce se svými klienty, s budováním zázemí pro vlastní činnost, s odklízením ruin a vytrháváním plevele se Benediktus stará ještě o kostel! Letos například proběhla kolaudace odvlhčení. Benediktus dokáže shánět evropské peníze, ale bez podpory zvenku to dál nepůjde. Značím si do mobilu číslo dárcovské DMS: DMSmezeraARCHAMODLETIN 87777. Benediktus funguje i v Chotěboři. Tam klienti dojíždějí denně, v Modletíně by měl vzniknout celoroční prostor. Z Chotěbořska a Havlíčkobrodska dnes do Benediktu dojíždí devatenáct klientů; stará se o ně zhruba patnáct lidí. Benediktus pořádá koncerty, divadelní představení, pašijové hry i betlém, jezdí s přednáškami do škol… Výčet dalších aktivit naleznete na www.benediktus.org. „Naším posláním je stát mezi sekulárním světem a církví. Na naše akce chodí spousta nevěřících. Říkají, že se u nás nabijí, vnímají zdejší atmosféru a hloubku, kterou jinde nenajdou. Neříkáme prvoplánově, že nás sem poslal Bůh, ale ve skrytosti se divíme, jak to všechno na nevěřící působí. Jsou tím zasaženi,“ zamýšlí se Blanka Nikodemová. Ano, odjet z Modletína nezasažen zjevně nelze.