Poválečný odsun se přímo naší rodiny netýkal. Naše rodina nebyla celistvá, a my proto několikrát dostali z odsunu odklad, a to až do doby, kdy už transporty z Československa neodcházely. Na žádný velký strach si nevzpomínám, situace byla taková, že se s odsunem zkrátka počítalo. Postupem let, kdy už v Německu žili všichni naši příbuzní, se naše rodina vystěhovat sama chtěla – stalo se tak až v roce 1960.

Vybavuju si, že v pětačtyřicátém se na ulici nesmělo hlasitě německy zpívat, to ale trvalo jen krátkou dobu. Nepamatuji si na represálie kvůli naší němčině. Naopak, ve škole jsem byl často vyzýván, abych ostatním řekl nějaký místopisný termín z našeho okolí. V těžkých situacích nám pomáhaly hlavně řeholnice z vidnavského kláštera. U nich jsem se ostatně naučil číst a psát, protože první dva roky jsme do školy nesměli. V rámci Vidnavy jsme se museli vystěhovat z našeho domu na kraji města, šli jsme do dvoupokojového bytu v centru. Jako malým nám to ani moc nevadilo, bylo nás sedm dětí, pokoje byly plné postelí, a pro nás to znamenalo hlavně dobrodružství. Později nám v tomto domě nabídli další místnosti, takže to bylo pohodlnější.

Osobně jsem tu potřebu nepociťoval, vždyť my sami později usilovali o to, abychom se do Německa dostali. Všeobecně mám dojem, že omluv a politování bylo již dost – připomínám zde zejména výměnu dopisů mezi českou a německou biskupskou konferencí a následující česko-německou deklaraci, kde je omluva jasně vyřčena.

V době mého jmenování nepřišla žádná reakce, která by na to poukazovala. Vidím to jako důkaz, že žijeme v době, která něco takového už nechápe jako něco pohoršujícího.