Obyčejný předvánoční večer, cesta z práce a hlava plná myšlenek na to, co je před svátky ještě nutné stihnout. Mysl si připomíná úkoly jeden za druhým a skoro nevnímá slabé cinknutí, které zní do potemnělého parku. Ruka spíš ze zvyku než vědomě zajede do kapsy kabátu a vtom se srdce na vteřinu zastaví: Klíče!
2.1.2015, Autor: Jiří Gračka
Jenže hledejte útlý svazeček se třemi kousky kovu ve tmě bez svítilny. A ani s ní, vypůjčenou od přátel, to o hodinu později není nikterak úspěšnější. Chmury z návalu práce střídá zlost: To mi ještě chybělo, ke všem starostem další. Už už se chce vzdát marného snažení a uchýlit se z mrazu do nabídnutého azylu, jen ještě jeden pokus a poslední vzývání svatého Antonína, když vtom se ze tmy ozve hlas: „Hledáte něco?“
Ztracený čas, chce se zoufalci odpovědět a jen výchovou vtisknutá úcta ke starším volí klidnější slova. „Jedny klíče jsem před hodinou našla na zemi a pověsila na plot,“ říká ta paní, „ale to bylo v jiné ulici…“ Kde? No ano, tudy jsem šel, ale když já slyšel to cinknutí tady, ne čtvrthodinu cesty odsud…
S nedůvěrou se vydávám ke své poslední naději na záchranu, která mě může zbavit neplánovaných výdajů i starostí se sháněním zámečníka. A jsou tam! Na plotě, o kterém paní mluvila, visí celý svazeček.
Náhoda, řekne někdo. Jistě, mohlo v tom parku cinknout cokoli a na tom, že ona paní procházela po stejné cestě zrovna ve chvílích mého marného hledání, a ještě měla kuráž mě oslovit, také není nic divného. Ale stejně – není to zázrak, že na sebe těch náhod někdy tak pěkně navazuje hned několik?
A tak se ztracenými a znovu nalezenými klíči spěchám k domovu a v duchu děkuji hodné paní, na jejíž jméno mě ani nenapadlo se zeptat, i svatému Antonínovi, který se o nás roztržité, zapomnětlivé a hledající stará tak vtipným způsobem.
