- Katolický týdeník

Nelze-li vypnout přístroj, prchám. Nedokážu pochopit, jak umělci, kteří dostali od Boha darem nadání, umožňující působit jiným radost, mohou produkovat zvuky, které ubližují. Slyšel jsem o zoufalém činu starého člověka, jemuž dlouho do noci pouštěli něco podobného do oken. Když se nedovolal pomoci u úřadů a policie, vzal věc do svých rukou. S nožem. Šel a bodl frontmana.

Můj odpor ovšem vznikl jinak - účastí na pohřbu mladičkého sebevraha. V krematoriu se nemluvilo, pouze duněla depresivní kakofonní hudba, kterou prý měl rád a stále si ji pouštěl. Rodiče mu asi chtěli udělat naposledy radost. Ale to, čemu říkali hudba, nám připravilo jeden z nejhorších zážitků v životě. Byly to natolik hnusné zvuky, že několik účastníků muselo smuteční síň urychleně opustit, aby tam nezůstal obsah jejich žaludku.

Možná se s některými později narozenými čtenáři se svými pocity míjím. Určitě ale najdu pochopení u náročných povolání pomáhajících ostatním. U záchranářů, často marně usilujících o návrat života mladým sebevrahům. U hasičů, kteří musí jejich ostatky sbírat kdesi na kolejích, nebo u kněze, jenž v tomto případě tak těžko hledá slova útěchy, a přitom je najít musí.

Podle zažitých pověr si lidé berou život nejčastěji o Vánocích. Statistická skutečnost ale říká, že nejvíc sebevražd vykazují jarní a předletní měsíce. To u nás v průměru každý den umírají vlastní rukou více než čtyři lidé, z nich nejméně jeden velmi mladý. Neopětovaná láska, dluhy z heren, špatné výsledky ve škole. Jak malicherné důvody! A já jsem přesvědčen, že spouštěcím mechanismem nenávratného činu mohou být také zvuky nazývané bůhvíproč hudbou.

Téměř vždy platí, že ještě pár minut před činem stačilo málo. Podaná ruka, pochvala, vysvětlení, třeba jen chápavý úsměv mohl zachránit mladý život. Mějme to na paměti a nechávejme nikoho v jeho trápení a zmatku osamělého, na pospas šílené hudbě. Nejen proto, že je tady zase jaro…