- Katolický týdeník

Vždycky jsem se snažil mít život pevně v rukách. Byl jsem úspěšný v podnikání, vše se mi dařilo podle mých představ. Nedokázal jsem být vděčný za všechno, co se mi v životě dostává. Můj duchovní svět byl plochý, křesťanský život poměrně formální. Prakticky jsem se nemodlil a bral všechno jako jakousi samozřejmost. Tak se to v životě patří.

Přišla zkáza mého podnikání. Společník mě podvedl a firmu, jak se dnes s oblibou říká, vytuneloval a zmizel. Byl jsem vždycky ležérní v tvorbě finančních rezerv, takže jsem skončil doslova na dlažbě. Rodinu vystěhovali věřitelé z domu, neměl jsem ani na běžný provoz, ocitl se finančně úplně na dně. Manželka se s dětmi odstěhovala k rodičům. Čekal mě střet s realitou: pro ni i její rodiče jsem byl najednou chlap, který v péči o rodinu totálně selhal. Začal jsem se ale pomalu sbírat, našel si práci a snažil se, seč jsem jen mohl, dát sebe i rodinu opět do pořádku. Marně. Po všech letech sobeckého přehlížení jejích zájmů, pyšného a přehlíživého chování i nevýchovy našich dětí, jsem zjistil, že se mnou žena zůstávala vlastně jen ze setrvačnosti. Lásku a úctu jsem pošlapal já, ona naše manželství „dorazila“ svou nevěrností. Zůstal jsem sám.

Opratě života mi z rukou definitivně vyrval alkohol a léky. Nikdy jsem nebyl v pití střídmý. Místo abych se obrátil k Bohu, obrátil jsem se k flašce. Během několika měsíců jsem se propil na naprosté dno. Pomohli mi až v léčebně. Právě tam jsem narazil na program Anonymních alkoholiků a jako věřícího člověka mě zaujala jejich trvalá odvolávka na vyšší moc a její působení a pomoc v beznadějných situacích. Prvně jsem se tomu pousmíval. Bůh mě vyšplouchnul, a já se teď mám obracet k němu? Následovala řada recidiv, kdy jsem se opět propíjel do beznadějného stavu. Nenáviděl jsem vždycky ty sladkobolné řeči o odevzdání se do Božích rukou. Považoval jsem to za nedosažitelný ideál. Vždyť já jsem přeci pánem svého času i života. Když si sáhnu do svědomí, vlastně jsem žil, jako by Bůh nebyl. Nebo byl – ale spíš jen škodolibým a nezúčastněným pozorovatelem mého života. Když jsem se ocitl v léčebně potřetí, řekl jsem si, že to s tím odevzdáním se vyšší moci přeci jen zkusím. V kostele bohnické léčebny jsem cestou z jedné terapie, která se odehrává ve zdejší věži, poklekl před svatostánek a řekl jen jedinou větu: „Buď vůle Tvá.“ Byl to radikální obrat v mém životě. Neudělal jsem v zásadě nic. Jen jsem se otevřel Boží milosti a milosrdenství. Nepiju už pět let. Děti se se mnou chtějí vídat. Moje žena přišla s omluvou. Pokoušíme se opravit rozvrácené manželství. Nečekám happy end. Věřím ale tomu, že Bůh mě provede i sebevětší temnotou kterékoliv rokle mého života. „Buď vůle tvá“ už dnes při modlitbě nedrčím jako dříve. Dnes ta slova prožívám. Každý den a naplno. Bohu díky!

Čtenář Š. P.