Tak přicestovali v uplynulých dnech první čeští krajané z Ukrajiny. Ministerstvo vnitra (MV), které repatriaci řídí, upřednostnilo v první vlně ty, kdo jsou akutně ohrožení. „Čechohrad, odkud pochází většina současných příchozích, leží v doněcké oblasti a bojuje se jen několik hodin cesty odtud,“ vysvětlil Pavel Dymeš z MV. Do programu přesídlení, jejž loni v prosinci schválila česká vláda, se lidé přihlašují průběžně, prozatím se jedná řádově o stovky. Podle odhadů MV počty ještě porostou, nepůjde však nejspíš o závratná čísla.

V Česku se o krajany v prvních měsících postarají pracovníci Arcidiecézní charity Praha. V hotelu MV v jihočeské Červené, kde nyní příchozí bydlí, je jim k ruce vždy několik jejích zaměstnanců. „Na základě smlouvy s ministerstvem krajanům poskytujeme právní a sociální poradenství a asistenci, zajišťujeme pro ně překlady a tlumočení a také kurz českého jazyka,“ přiblížila Světlana Porche, ředitelka Střediska migrace ADCH Praha. „V praxi to znamená, že jsme jim k dispozici tady v hotelu a řešíme vše od překladů dokumentů přes maličkosti, jako že se někomu rozbila sklenička a neví, na koho se obrátit, až po pomoc při zápisu na úřad práce nebo při vyřizování trvalého pobytu a zdravotního pojištění.“

V Červené mohou krajané zůstat nejdéle šest měsíců. Rozhodně zde ale nebudou nečinně čekat. S podporou pracovníků charity si budou hledat ubytování a práci. „Prioritou je, aby tu v Červené nemuseli zůstat moc dlouho. Ani pro ně není nijak příjemné jen sedět v hotelu, bez možnosti chodit do zaměstnání a připravovat si novou budoucnost,“ podtrhl Pavel Dymeš z ministerstva.

Hotel leží stranou od vsi, odevšad je sem daleko. Děti proto vozí do školy v Milevsku mikrobus, hodiny češtiny budou probíhat přímo v budově, stejně jako případná bohoslužba – většina z přítomných se totiž aktivně hlásí k pravoslaví. Až se lidé odstěhují pryč (mnozí z nich si přejí jít za svými příbuznými, kteří už v Česku žijí), i ve svých nových bydlištích budou moci využít některých služeb charity.

„My česky mluvíme špatně,“ odpovídá rozpačitě třiašedesátiletá Ahnesa. Netypický je však jen její přízvuk a občas jí chybí slovo; kromě češtiny stejně jako její sousedé ovládá ukrajinštinu a ruštinu. Na Ukrajinu odešla z Moravy už její prababička, když tam koncem 19. století byla k mání laciná hospodářská půda. „Doma se mluvilo česky, udržujeme i české zvyky, zpíváme české písničky. Učili jsme se ještě i vyšívat a háčkovat podle lidových tradic, vaříme česká jídla,“ popisuje Ahnesa. V Berouně už žije její starší dcera, a tak se Ahnesa rozhodla přestěhovat za ní, aby jí pomohla s dětmi. V Čechorodu učila chemii, ale profesní budoucnost v Česku si netroufá plánovat. „Nevím, co bych tu mohla dělat,“ krčí rameny. Pan Josef pracoval roky v pekárně. „Budu tu ale dělat cokoli, co bude potřeba,“ tvrdí. I on má v Česku příbuzné, byl by se stěhoval už dříve, ale kvůli starému otci to nešlo. „Přátelé zůstali na Ukrajině, bude nám smutno. Ale snad si najdeme přátele i zde.“

S celou rodinou i vnučkou přicestovala paní Naďa. „Tady je všechno dobré,“ směje se, když se ptáme, jak se jí jeví její nová vlast. Stejně jako její sousedé z původního domova, s nimiž tráví svých několik prvních českých dní, doufá, že se krize na Ukrajině již brzy vyřeší. „Ale vrátit se tam nechceme,“ prohlašuje rezolutně. Kam půjde, neví. V Čechohradu nechala zamčený dům, přátele i většinu majetku. Ale zdá se, že na nový život, který bude žít tady, se doopravdy těší.