Stalo se tak přesně padesát let po vydání koncilního dekretu o ekumenismu, a sice v patriarchální bazilice sv. Jiří v Istanbulu. „Chci ujistit každého z vás, že k dosažení kýženého cíle plné jednoty katolická církev nezamýšlí vznášet žádné požadavky kromě vyznání společné víry,“ prohlásil papež, který tím chtěl podle expertů podtrhnout trvalou hodnotu pravoslavné teologie, liturgie i kultury.

„Dnešní pronásledovatelé křesťanů se neptají, ke které církvi patří jejich oběti. Jednota, o niž velice usilujeme, se v některých regionech již uskutečňuje bohužel skrze mučednictví,“ uvedl na témže místě Bartoloměj I., ekumenický konstantinopolský patriarcha.

Oba představitelé církví zastupující dohromady 1,5 miliardy věřících se shodli, že postoupit k plné jednotě mezi katolíky a částí pravoslavného světa (ruští pravoslavní v této otázce dosud zachovávají zdrženlivost) je výzvou dneška. Jejich setkání při pravoslavné liturgii se uskutečnilo první adventní neděli, kdy si letos pravoslavní připomínali svátek svého patrona sv. Ondřeje.

Jména apoštola Ondřeje a jeho bratra Petra zde zazněla vícekrát. „Nejdražší bratře,“ obrátil se František na Bartoloměje I., „jsme už na cestě k plnému společenství (…) a jsme na této cestě podporováni přímluvou svatého apoštola Ondřeje a jeho bratra Petra, které tradice pokládá za zakladatele církví v Konstantinopoli a v Římě.“

Poté římský biskup vyzval k modlitbám za „velký dar plné jednoty a schopnost jej přijmout do svých životů“. František a Bartoloměj rovněž podepsali společné prohlášení, v němž potvrdili snahu postupovat k plné jednotě, a vyjádřili solidaritu s těžce zkoušenými křesťany na Blízkém východě a Ukrajině.

Katolická a pravoslavná církev se vzájemně oddělily a exkomunikovaly v roce 1054.

Obnova vztahů a odvolání vzájemné exkomunikace nastala před půlstoletím v souvislosti s probíhajícím koncilem, jakož i průlomovým setkáním Pavla VI. s tehdejším ekumenickým patriarchou Athenagorem v Jeruzalémě.

Františkova třídenní návštěva Turecka začala minulý pátek uctěním památky Mustafy Kemala, zvaného Atatürk – Otec Turků. Poté papežská kolona zamířila prázdnými ankarskými ulicemi do nedávno otevřeného luxusního prezidentského paláce na návštěvu tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana. Starost o papežovu bezpečnost byla tak velká, že pět tisíc nasazených policistů zcela znemožnilo bližší kontakt veřejnosti s Petrovým nástupcem.

Papež byl vůbec první hlavou státu, kterou Erdogan v tomto svém novém kontroverzně velikášském sídle přijal. Sám prezident přitom pouhý den před Františkovou návštěvou vyzval muslimské země ke sjednocení proti Západu – ten totiž podle něj předstírá přátelství, ale ve skutečnosti si prý přeje smrt muslimských dětí. „Západ miluje boj a hádky a jediné, co jej zajímá, jsou ropa, zlato a diamanty.“ Papež tento výrok nijak nekomentoval, jakož ani Erdoganovy stížnosti zmíněné v uvítacím proslovu, že Západ trpí islamofobií (strachem z islámu) a že to prosté vyznavače islámu uráží. Svatý otec muslimy naopak vyzval, aby odsoudili náboženské násilí, zajistili náboženskou svobodu také křesťanům a Židům a společně s nimi pokračovali v mezináboženském dialogu.

Aby šel sám příkladem, stejně jako před osmi lety Benedikt XVI., navštívil František v doprovodu Velkého muftího Istanbulu Modrou mešitu a setrval zde v rozjímání. „Modlil jsem se za Turecko, za muftího, za všechny, za sebe. Především jsem se však modlil za mír,“ prozradil poté pontifik.

Papežova modlitba zaujala Turky natolik, že záběry z jeho chvil v Modré mešitě opakovaně vysílala zdejší televize. František se pomodlil nejen u pravoslavných nebo muslimů, ale také v katolické katedrále Svatého Ducha, kde sloužil spolu s biskupy a padesáti kněžími eucharistii. Sešel se zde i se skupinou mládeže, zejména ze Sýrie či Iráku, která patří do zdejší salesiánské oratoře.

František nezapomněl ocenit Turecko za to, že se ujalo více než 1,5 milionu uprchlíků z Blízkého východu, zvlášť právě ze Sýrie. Podle něj má mezinárodní společenství „morální povinnost“ pomoci Turkům v péči o tyto utečence.