Vydání: 2019/32 Papež píše kněžím list k povzbuzení, 6.8.2019, Autor: Tereza Zavadilová

„Píši tento list vám, kteří mlčky ‚všechno opouštíte‘, abyste na sebe brali každodenní život svých společenství. Vám, kteří v ‚zákopech‘ jako farář arský nesete tíži dne i horko, čelíte nesčetným situacím, denně ‚nastavujete tvář‘, aniž byste si připadali kdovíjak důležití,“ píše papež v děkovném a zároveň povzbuzujícím dopise z neděle 4. srpna.
Bez Něho jsme prach
V první části papež popisuje „čas strádání“ v životě obětí zneužívání. Připomíná úkol církve bojovat s nedbalostí při vyšetřování případů a kráčet cestou „obrácení, transparentnosti, upřímnosti a solidarity“. Zároveň vidí u kněží jak rozhořčení nad tím, co se stalo, tak bezmoc, když byli neprávem podezíráni. „Aniž bychom popírali či zlehčovali způsobené škody, je spravedlivé uznat, že mnoho kněží ustavičně a cele nabízí vše pro dobro druhých,“ zdůrazňuje papež. A navazuje nadějí, že tento „čas očisty“ přinese své plody a učiní církev radostnější a ryzejší. „Neklesejme na mysli. Pán očišťuje svoji církev a všechny nás obrací k sobě. Podrobuje nás zkoušce, abychom pochopili, že bez Něho jsme prach,“ píše. S varováním před pýchou dodává: „Skrze své zahanbení budeš dál pastýřem.“
Vděčnost jako mocná zbraň
Papež také kněze vybízí, aby se rozpomenuli na své povolání. „Vždycky, ale zejména ve zkouškách, se musíme vracet k oněm světlým chvílím prožitku, kdy nás Pán povolal, abychom se celým svým životem dali do Jeho služeb,“ cituje jednoho z argentinských teologických otců, P. Lucia Geru. Vděčnost za duchovní povolání je podle papeže vždy „mocná zbraň“. A jako konkrétní příklad uvádí: „Je krásné, když starého kněze navštěvují maličcí – již dospělí –, které kdysi pokřtil, a s vděčností mu představují rodinu.“
Smutek je největší nepřítel
Papež kněze povzbuzuje k odvaze: „Naše poslání nechrání před utrpením, bolestí a nepochopením – naopak: vyžaduje od nás, abychom jim čelili a přijali je.“ Za dobrý „test“ vlastního srdce pokládá papež odpověď na otázku, jak nakládáme s bolestí – může se totiž stát, že je to odvracením se od ní, fatalisticky či malomyslně či s touhou schovat se a uzavřít se světu. „Jsme-li zklamáni realitou, církví nebo sami sebou, můžeme mít pokušení upnout se k nasládlému smutku, který východní otcové nazývali omrzelostí,“ píše Svatý otec. A zde cituje kardinála Tomáše Špidlíka: „Nával smutku je vždycky nedostatkem víry v Boží prozřetelnost a dílo. Mnišští autoři tuto neřest nazývají nejhorším nepřítelem duchovního života.“ Tento smutek podle papeže činí snahy o obrácení „neplodnými“, zatímco žádoucí radost se rodí z důvěry v Ježíše Krista.
V závěru několikastránkového dopisu papež rozjímá o Panně Marii. Učí nás podle něj „chvále, která dovede otevírat pohled do budoucna“ a „vracet naději přítomnosti“. „Hledět na Marii znamená opět uvěřit v převratnou sílu něhy a lásky,“ uzavírá papež svůj dopis kněžím.