„Během programu budeme sledovat tři skupiny dětí – z české, německé a židovské rodiny,“ začíná Dana Terragni, lektorka a autorka vzdělávacího program „Dětství pod hákovým křížem“, když uvítá 28 studentů sekundy (7. třída ZŠ) z p ražského Gymnázia Elišky Krásnohorské. Studenty uvede do programu krátkým výkladem o tzv. Protektorátu Čechy a Morava a počátku druhé světové války 1. září 1939. Ptá se jich, jak by definovali nacismus a komunismus. Od nich pak zaznívají slova jako „totalitní“, „ideologie“ nebo „zločinecká“.

„Dnes hodnotíme nacistickou ideologii jako škodlivou, ale tehdy ve třicátých letech to lidé tak neviděli. Adolfa Hitlera nevnímali jako válečného zločince a mnoho lidí nacismu věřilo a podporovalo ho. I proto si třeba německé děti přály mít jako hračku postavičku Hitlera nebo jeho mercedes,“ vypráví Dana Terragni a přesouvá se se studenty k první skleněné vitríně, kde jim zmíněné předměty ukazuje. „Jedním ze znaků nebezpečné nacistické ideologie je tedy kult osobnosti vůdce – představitele státu nebo směru,“ dodává.

Poblíž vitríny stojí maketa plakátovacího sloupu s vyhláškami v němčině a češtině z 15. března 1939, kdy začala okupace Československa nacistickým Německem. Vyhláška ustanovila sudetoněmeckého politika Konrada Henleina šéfem civilní správy okupačních vojsk a zároveň měla uklidnit rozjitřenou atmosféru, když nabádala obyvatele, aby dále plnili své pracovní povinnosti.

A lektorka pokračuje: „Děti v nacistickém Německu i později v protektorátu se měly seznámit s teorií o nadřazené rase, která říkala, že jedna skupina lidí má vládnout druhé. Víte, o jaké skupiny šlo?“ ptá se Terragni.

„Němci a Židé?“ zkouší jeden ze studentů. „Ano, a věděli byste, jak nacisté nazývali tu podle nich správnou skupinu?“ „Árijská rasa,“ odpoví dívka.

„Právě tato árijská nebo čistá rasa měla být podle nacistů nadřazena Židům, Slovanům, Romům a dalším, kteří byli považováni za podřadné,“ sděluje lektorka u panelů s počátky rasové perzekuce – Norimberskými zákony z roku 1935 a tabulkou, která stanovovala židovský původ. „Záleželo na tom, kolik měl člověk babiček a dědečků židovského původu. Podle toho byli lidé označeni za Židy nebo míšence prvního či druhého stupně,“ uvádí Terragni.

„Kvůli rasovým zákonům přišli Židé o volební právo a svou situaci nemohli nijak změnit nebo ovlivnit. Hodně z nich ještě před transporty do koncentračních a vyhlazovacích táborů uprchlo do Ameriky,“ pokračuje a ukazuje studentům druhou tabulku. „Nacisté zakazovali sňatky mezi Židy a árijci. Podle nich se nesměly smíchat dvě rasy. A i když se Židé ke svému náboženství nehlásili nebo se nechali v minulosti pokřtít, nepomohlo jim to, protože perzekuce byla rasová, ne náboženská. Dalším znakem tohoto nebezpečného myšlenkového systému je nadřazování jedné skupiny lidí druhé.“

Teenageři poslouchají se zaujetím vyprávění o svatbách. „Takže bych si nemohl vzít, koho jsem si vybral,“ diví se jeden z mladých mužů.

„Jo, a taky bychom mohli nakupovat jen odpoledne od tří do pěti, nemohli chodit do parku, do bazénu ani do divadla. Zrušili by nám školu a museli bychom nosit židovskou hvězdu,“ shrnují ostatní, co už se naučili ve škole. Dana Terragni doplňuje, že by museli odevzdat i kola a na procházku chodit jen na židovský hřbitov.

Další studentka na to řekne: „To je hrozně nespravedlivý. Přece by si všichni lidi měli být rovni.“ „A představte si, že zodpovědnost za to, kdo vstoupí do obchodu, měl jeho majitel. Co to muselo mezi lidmi vytvořit, když jeden soused musel kontrolovat druhého. Byli to lidé, kteří se znali, a najednou byli postaveni do situace, v níž nechtěli být. Když Židé tato diskriminační opatření nerespektovali, riskovali zatčení, finanční likvidaci a deportaci do koncentračního tábora,“ vysvětluje lektorka. Kromě vymáhání rasových zákonů kontrolovali úředníci každodenní život všech lidí. U dětí rozhodovali třeba i o tom, jestli dostanou dřeváky, aby mohly jít do školy.

Za války ve škole

Studenti s lektorkou se přesouvají do místnosti, která je věnovaná školství. „Ve škole byly děti vystaveny válečné ideologii, učebnice měly české i německé a místo jablíček a hrušek počítaly v matematice tanky a vojáčky. V učebnicích, podle nichž se učily před válkou, se začerňovaly informace – třeba o českých spisovatelích,“ říká lektorka s tím, že dětem byly předkládány obrázky kluků v uniformě, hajlující děti nebo blonďaté holčičky, aby věděly, jak má vypadat „správné německé dítě“. „Hlavním heslem nacismu bylo: Říše zvítězí,“ dodává Terragni.

„Českým dětem se žilo v rámci možností docela dobře. Měly hračky, mohly chodit do školy. Naše babičky a dědečkové si ale pamatují, že měli často hlad,“ uvádí lektorka a navazuje: „Mnohem horší to měly židovské děti. Po okupaci jim úřady omezovaly přístup ke vzdělání, až jim v roce 1942 zakázaly chodit do škol úplně. A to i do těch pro židovské děti, které byly ale jen v Praze, Brně a Moravské Ostravě. Dokonce se nesměly vzdělávat ani soukromě doma.“

Studenti gymnázia zaujatě poslouchají, a lektorka jim proto ukazuje další vystavený předmět – kraniometr. Nikdo z nich neví, k čemu sloužil, a tak vysvětlí: „Tímto nástrojem měřili nejen dětem rozměry lebky, vzdálenost očí, nosu a brady, aby zjistili, ke které rase kdo náleží. Nacisté totiž věřili, že podle rozměrů lebky mohou určit rasovou čistotu, inteligenci nebo morální vlastnosti,“ objasňuje lektorka.

„To je strašný,“ zhodnotí jeden ze studentů, co právě slyšel.

Volný čas a každodennost

„Nacisté chtěli formovat české děti také mimo školu. Proto vzniklo v roce 1942 Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, kde měli být děti a mladí lidé od deseti do osmnácti let podrobeni výchově v nacistickém duchu,“ zmiňuje Dana Terragni s tím, že členství v Kuratoriu bylo sice povinné, ale do roku 1945 se podařilo do něj začlenit jen polovinu dětí a dospívajících (kolem 500 tisíc). Kuratorium také pohltilo všechny zbývající tělovýchovné organizace. Sokol a Orel zakázali nacisté už dříve, protože byly symbolem českého vlastenectví, demokracie a odporu.

Německé děti chodily zase do Hitlerjugend, což byla polovojenská organizace nacistické strany. „Kluci se v ní vzdělávali, zpívali ve sboru, ale hlavně se připravovali na válku. Dívky se měly učit, jak být správnou manželkou a matkou nacistických dětí,“ přibližuje lektorka.

Postupně se studenty projde i další místnosti výstavy, které se věnují hospodářské situaci, přídělovému systému a nedostatku potravin, dětem v terezínském ghettu, propagandě a cenzuře nebo poválečné humanitární akci Zámky českého pedagoga, křesťanského humanisty a pacifisty Přemysla Pittra (byl oceněn v Izraeli titulem Spravedlivý mezi národy) a jeho švýcarské spolupracovnice Olgy Fierzové, kteří v letech 1945–1947 zachránili více než 800 bezprizorních židovských, ale i německých dětí.

Studenti obdrží pracovní listy, s nimiž si po skupinkách znovu (nyní už sami) procházejí výstavu a hledají odpovědi na otázky – např. na příděly jídla pro českou nebo židovskou rodinu na týden, na sdělovací prostředky za války, na propagandu nebo pronásledování Židů. Závěrečná reflexe s lektorkou Danou Terragni ukazuje, že se studenti naučili něco nového, a vzdělávací program je zaujal.

Za vzděláním do muzea

V Národním pedagogickém muzeu je od září do 31. ledna 2027 otevřena také doprovodná výstava k současné expozici Dětství pod hákovým křížem, která se jmenuje Zachránci dětí. Naváže na Přemysla Pittra a Olgu Fierzovou a představí další osobnosti, které se zasloužily o záchranu dětí v těžké době holokaustu.

Národní pedagogické muzeum a knihovna J. A. Komenského patří mezi nejstarší v ČR a je specializovanou institucí pod Ministerstvem školství. Od ledna přechází pod Ministerstvo kultury. Vzniklo v roce 1892 díky českým učitelům s cílem uchovat a zdokumentovat historii českého školství, pedagogiky a odkazu J. A. Komenského. Muzeum nabízí vzdělávací programy pro mateřské, základní i střední školy. Pro MŠ: Z babiččiny a maminčiny aktovky a Za tajemstvím písma a papíru. Pro první stupeň ZŠ: Pojď sem, dítě, Z babiččiny a maminčiny aktovky, Ve škole české královny Marie Terezie, Bílá hora a doba J. A. Komenského, Malý písař, Středověká škola a samostatná práce, Odkaz J. A. Komenského: Tradice a výzvy české vzdělanosti Evropě. Druhý stupeň má pokročilejší verze některých programů pro první stupeň a k tomu tři další: Jsem Jehuda Bacon, Evropský humanista Přemysl Pitter a Zachránci dětí: Přemysl Pitter a Janusz Korczak. Pro SŠ pak muzeum nabízí některé ze zmíněných programů s přihlédnutím k věku studentů (více na www.npmk.gov.cz).