Při nedávném rozhovoru na Radiu Proglas jste řekl, že při opravě památky je nejdůležitější, aby na ní člověku opravdu záleželo. Peníze jsou jen pouhým prostředkem. Můžete to rozvést?

Finance jsou samozřejmě důležité, ale ne tolik jako váš upřímný zájem. Často se jedná o společnou duchovní i komunitní záležitost, na níž se podílí více lidí. Na začátku je zpravidla jeden „tahoun“, který nadchne ostatní, vytvoří partu dobrovolníků, začíná komunikovat s okolím, dané místo třeba společně vyklidí a založí sbírku. Tady peníze ještě vůbec nejsou potřeba. Dál samozřejmě ano, ale pokud je už komunita dostatečně velká a panuje v ní vzájemná důvěra, dokáže oslovit širokou veřejnost a i s malými příspěvky, kdy každý daruje třeba tisícikorunu, se dá ve velkém počtu lidí vybrat významná částka. To se nestane za pár dní, může to být proces na roky. Proto je nesmírně důležitá vytrvalost.

Kde je v tomto procesu vaše místo?

Nejsme nadace, která by disponovala velkým rozpočtem a mohla rozdělovat miliony. Přispíváme spíše symbolicky v rámci naší soutěže, kde o hlasy našich čtenářů soutěží pořadatelé veřejných sbírek. Jde více o zviditelnění a zapojení lidí. Máme ověřené, že hlasující třeba nakonec finance také sami pošlou. Právě proto, že se o sbírce dozvěděli, že je dotyční dokázali zaujmout. Uvedu jeden ze stovek příkladů: Mederův dům v Žatci. Dnes otevřené muzeum, původně měšťanský dům. Člověk, který se zasloužil o jeho přeměnu, je Petr Antoni, ředitel místního Domova pro seniory. Denně chodil kolem tohoto domu ve stavu ruiny a nechtěl ho nechat spadnout. Dům měl původně zahraničního majitele a Petr Antoni jej dokázal přesvědčit, aby dům prodal sdružení, které kvůli tomu založil. Následně přesvědčil město a získal velkou dotaci, což umožnilo spolufinancování z veřejných peněz. Nakonec uspořádali sbírku mezi firmami i lidmi. A dnes tu najdete krásné, veřejnosti přístupné živé místo pro kulturu i vzdělávání.

Dovedu si představit, že taková proměna formuje i toho, kdo se o ni zasloužil. Máte i vy takovou zkušenost?

Mě ovlivnily cesty českou krajinou, ale i kolegové. Krátce po založení organizace jsem se totiž rozhodl budovat tým jako sociální podnik, tedy podpořit zaměstnávání zdravotně znevýhodněných. Denně tak potkávám lidi, kteří nemají snadné životní příběhy. Za to jsem nesmírně vděčný. Naším společným posláním je pomoc při záchraně památek. Architektura mě odjakživa bavila, i když mě studijní i životní cesta k historickým stavbám vedla tak trochu obloukem. Dnes svůj zájem rozvíjím právě přes památky a lidi kolem nich. Rád se rozhlížím – ať už jedu na kole, nebo jdu pěšky. Mám rád naši krajinu i města. Láká mě je objevovat, pomáhat.

Myslíte, že k tomu, aby člověk v ruině viděl příležitost, musí dorůst, nebo je to spíše v povaze?

Pomáhají dobré příklady, třeba v rodině. Když rodiče vedou dítě ke krásnu, k estetice. Češi mají obecně rádi chaloupky, roubenky. Když upozorňujeme na opravu stavení, vidíme tam širší zájem. Zřejmě to máme v sobě z pohádek, z prázdnin u babičky. Jsou to střípky, ale důležité.

Do redakce nám chodí váš časopis Propamátky. V něm vyzdvihujete podařená díla, která ukazují, že jedna stavba se dá opravit různě.

Důležitá je diskuse o hledání cest. Někdo má přístup „skanzenu“ – opečovat, jiný stavbu kompletně promění. Samozřejmě existují hranice, ale právě jejich vytyčení je podstatou různých debat. Hledá se rovnováha mezi odkazem historie a moderní podobou. Je to krásný proces, který je o konkrétním místě a o lidech, kteří o něj pečují. Zásadní je, že ten, kdo památku obnoví, jí vdechne také nový život. Nemá-li opravená památka novou náplň – bydlení, kulturní centrum nebo výstavní prostor – může z ní být za padesát let zase jen ruina.

Vrátím se ještě k vašemu časopisu. Je nekomerční, tištěný, prakticky bez inzerce, rozdáváte jej zdarma a jeho náklad roste…

Lidé se vztahem ke kulturnímu dědictví mívají tištěnou verzi raději, a mohou ji navíc poslat dál. Vydáváme ho s podporou našich dárců. Ti ho pak mají bezplatně k dispozici. Ale také ho rozdáváme třeba na různých konferencích, seminářích, posíláme na biskupství a zhruba do stovky knihoven. Vydávání časopisu podporuje náš cíl – budování široké komunity lidí, kterým nejsou lhostejné hodnoty historie. Rád bych, aby nás podporovali ti, kdo věří tomu, co, jak a s kým děláme. A protože společenství těchto našich podporovatelů mírně roste, roste i náklad časopisu. Je pozvánkou ke spolupráci.

I z našich stránek znají čtenáři a mnozí farníci soutěž o hlasy veřejnosti Máme vybráno. Hojně jsou v ní totiž zastoupeny sbírky na opravu církevních památek. Jak je to s letošním hlasováním?

Na webu www.mamevybrano.cz/soutez lze do konce srpna hlasovat pro tyto objekty: kopie gotické plastiky piety z kaple v Rovné, kostel sv. Linharta v Pasohlávkách, kostel sv. Anny v Sedleci, kostel Nejsvětější Trojice ve Zdoňově, kostel sv. archanděla Michaela ve Smržovce, nádraží v Karviné, zámek v Dlouhé Loučce, socha a farní betlém v Bohuňově, varhany v kostele Všech svatých v Nezvěsticích, rozšíření kostela Panny Marie Královny míru na pražské Lhotce, kaple sv. Martina ve Žďáru (u Rakovníka), kostel Nanebevzetí Panny Marie v Ústí nad Labem, varhany ve Vysokých Studnicích, zámek Liptál.