Když jsme před třemi lety v plzeňské diecézi začínali plánovat diecézní synodu, mnozí očekávali návrhy konkrétních změn, nové struktury nebo řešení ekonomických problémů. A nebylo na tom nic zvláštního. Všichni jsme cítili naléhavost situace. Ubývá kněží, tradiční formy života farností přestávají fungovat, postavení církve ve společnosti se proměňuje a mnohé zavedené postupy přestávají nést ovoce. Na začátku proto byla touha „něco udělat“. Najít nový model fungování. Navrhnout reformy. Přizpůsobit struktury nové situaci. Ostatně podobná „optimalizační“ očekávání doprovázejí dnes většinu…