Před dvěma lety vám bratr Alois, tehdejší představený komunity, předal svoji funkci. Jak jste to prožíval?

Nejdříve jsem hodně váhal. Když se mě poprvé zeptal, odpověděl jsem mu, že si nemyslím, že bych to dokázal zvládnout. Ale on mi řekl: „Přemýšlejme a modleme se.“ A tak jsem si jeho radu vzal k srdci a mluvil o tom s blízkými, kteří žijí mimo komunitu, a vyjádřil jim své pochybnosti. Oni mi odpověděli: „Můžeš říct ano.“ Řekl jsem tedy „ano“ a pocítil obrovský pokoj. Pokoj, lásku ke svým spolubratřím a vděčnost za společný život.

Takže jste opustil vlastní vůli ve prospěch té společné?

Ano, a myslím, že je to důležité. Dnes často slyšíme, že naše touha je to nejdůležitější. To je pravda, ale je třeba hledat hlubokou touhu, nejen momentální reakce na to, co v této chvíli cítíme a co může být zítra jinak. Je třeba naslouchat tomu, co je v našich hlubinách, a přijmout volání, které tam Bůh vkládá.

Ve světě, který je založen na okamžitém uspokojování potřeb, možná trochu ztrácíme schopnost ocenit smysl oběti nebo sebeovládání.

Myslím, že vše je otázkou naší volby. Pokud učiním rozhodnutí a vyberu si určitý závazek, řeknu „ano“ jedné cestě, možná také pochopím, že se musím něčeho vzdát. Jde o to, jak prožívat věrnost svým závazkům a vnitřně pochopit, že volba mi dává svobodu. Protože když se rozhodnu, už vím, kudy jít, co mám dělat a co naopak nemohu. Není to – jak by na první pohled vypadalo – něco, co by člověka omezovalo. Je to cesta svobody.

Je pravda, že nemocí dnešní doby se zdá být nerozhodnost a strach se k něčemu zavázat, mít možnost neustálé volby. To je také rozdíl oproti době našich rodičů, jejichž možnosti omezovalo politické klima. Nyní žijeme v politické svobodě, ale život máme komplikovanější…

Ano, může to život komplikovat. Dnes se setkáváme s lidmi, kteří jsou ve stavu permanentní nerozhodnosti, což je velmi složité, protože se jim nedaří jít vpřed. Myslí si, že je to svoboda, ale vlastně se stávají vězni vlastní představy o ní.

V Taizé máte ideální prostor k pozorování generací, které vám procházejí před očima. Jací jsou dnes mladí lidé a co hledají?

Vidím u nich hodně štědrosti. Vidím, že dnešní mladí mají starost o otázky ekologie, míru a spravedlnosti, ale také hledají smysl svého života. Dnešní referenční body jsou jiné než před dvaceti třiceti lety. Důležité není říkat, že to či ono nedělají dobře, ale poslouchat je a doprovázet na jejich cestě. A možná přijde chvíle, kdy si položí otázku, která jim ukáže cestu.

A jaká byla vaše osobní cesta k rozhodnutí a závazku stát se bratrem v Taizé?

Byl jsem studentem medicíny a moji přátelé a spolužáci mi navrhli jet o letních prázdninách do Taizé. Vyrůstal jsem v křesťanské rodině, ale teprve když jsem opustil rodinu a šel na univerzitu, začal jsem svou víru prožívat aktivněji. Mám-li být upřímný, něco se ve mně stalo už během mého prvního pobytu v Taizé, ale nedokázal jsem to popsat. Odjel jsem a pokračoval ve studiích. Pak mi ale zbylo trochu volna, a tak jsem se následující rok do Taizé vrátil jako dobrovolník. To bylo velmi silné.

Co vás tam tak oslovilo?

Přemýšlel jsem, co dnes znamená následovat Krista a jestli jsem připraven riskovat. A viděl jsem mezi bratry muže, kteří byli víceméně normální, ale snažili se žít ve znamení jednoty, i když byli různých národností a různých křesťanských konfesí. Znal jsem Ježíšovu modlitbu za jednotu jeho učedníků (Jan 17) a připadalo mi to velmi autentické, protože – aniž měli všechny odpovědi – byli připraveni nést toto znamení společně, vedeni Ježíšovou modlitbou. Tak jsem si vzal rok volna od studií, přijel do Taizé a už jsem tam zůstal. Bylo to v roce 1986, takže letos tomu bude čtyřicet let.

Za tu dobu jste měl jistě možnost zažít hned několik Evropských setkání.

Ta dnešní setkání jsou jiná než před dvaceti třiceti lety. S otevřením východních zemí na ně přijížděly obrovské davy, dnes jsme už v jiné etapě, přesto mají tato setkání velkou sílu. Přijet a setkávat se je skutečná volba těchto mladých lidí a jsme za to velmi vděční.

Přicházíme ke katedrále Notre-Dame, symbolu Paříže. Jaké jsou vaše dojmy z tohoto letošního pařížského setkání?

Velmi mě dojala pohostinnost v Paříži. Měli jsme tu už pět Evropských setkání, ale nevzpomínám si, že by přivítání bylo kdy tak vřelé. Je to skutečně krásné…

Účastnil jste se také Evropského setkání v Praze. Jaké na ně máte vzpomínky? A jste v kontaktu s českými přáteli komunity?

Ano, myslím, že v Praze jsou modlitby Taizé pořád u sv. Martina ve zdi. Naposledy jsem tam byl v roce 2022 na kontinentální etapě synody a zažil tam s mladými krásnou modlitbu. Jsou spiritualitě Taizé velmi věrní. A při posledním Evropském setkání v Praze jsme také zažili moc krásné uvítání, do něhož se zapojily všechny církve, protestanti i katolíci. Ale pamatuji si i na první setkání v roce 1990, v době, kdy se vše měnilo a radnice byla ještě komunistická. Češi ale chtěli ukázat, že jsou schopni přivítat a hostit mladé lidi z celého světa. Byl to jiný dobový kontext, ovšem nádherný zážitek.

Exploze důvěry na Evropském setkání Taizé

„Potřebujeme se sjednotit na různých úrovních v dnešním světě, který je tolik polarizován. Být lidmi, kteří stavějí mosty. A to i s těmi, se kterými nesouhlasíme. Vidím vás a vaše rozdílné tváře. A je to nesmírná krása, že tady v Taizé, vlastně v Paříži můžeme být společně,“ řekl bratr Matthew na pařížské radnici a s humorem dodal: „Vidíte, není jednoduché vytáhnout mnicha z jeho kláštera.“ Doprovázen salvami smíchu pokračoval vzpomínkami na své první Evropské setkání v Barceloně: „Odjel jsem tam sám, bylo mi dvacet let. Byl jsem ubytován v rodině a uměl jsem jen pár slov španělsky, ale podařilo se nám se dorozumět. Posílilo to tenkrát přesvědčení, že pokud jsem schopný v důvěře riskovat, dveře se otevírají. A dnes je to stejné: mladí nevěděli, kde je přijmou, a rodiny zase, koho přijmou, a přesto řekli ano. Je to exploze důvěry, která se dotýká srdcí a může dát zrod věcem, které ještě neznáme. Na evropském kontinentu se nacházíme v kritickém období. V různých církvích si klademe otázku, jak předat svou víru a jak přijmout lidi, kteří klepou na dveře, ale nemluví naší řečí. Přítomnost mladých Ukrajinců zde nám připomíná důležitost míru a touhu být součástí evropské rodiny. Strávil jsem Vánoce v Záporoží na jihovýchodě Ukrajiny. Paříži se přezdívá Město světel, ale v Záporoží svítilo světlo Vánoc do temnot. Tamní mladí lidé jsou připraveni riskovat, aby mohli žít hodnoty svobody a kultury, které jsou jim drahé. Jejich boj je i náš boj a hledáme, jak je podpořit v myšlenkách a modlitbách.“