Křesťan může čas od času čelit pokušení stavět se nad nevěřící většinovou společnost. Nejsme ale lepší než oni. Naším posláním je spojovat a být součástí společenství.

Vyrovnávání církve s očekáváním společnosti bylo velkým úkolem při přechodu do svobodných časů a je to úkol i dnes, protože společnost je tzv. tekutá (tekutá modernita či doba podle sociologa Zygmunta Baumana – pozn. red.). To znamená, že dnes něco platí, zítra už se od toho společnost či její vedoucí vrstva odkloní, nastolí jinou pravdu, jiné způsoby a samozřejmě se to dotýká i církve.

Pokud víra není prohloubená a chybí zakoušení Boží přítomnosti, člověk je nejistý a přizpůsobuje se měnícím se poměrům a názorům společnosti nebo je bere jako ohrožení své víry. V tom vidíme rozkolísanost některých našich farností, nejistotu vyznavačského postoje, že jsem skutečně věřící křesťan. V některých případech to všechno dohromady dělá ztišenou, nehlučnou, jen v soukromí vyznávající církev. A je to úplně opačný trend, než co hlásal Druhý vatikánský koncil. To je veliký úkol pro nás pro všechny – nejen pro biskupy, ale i pro obyčejné věřící, i pro mě a mou generaci přestárlých věřících.

Doufám, že aspoň částečně tuto situaci zlepší prohloubení zažívání Boží přítomnosti ruku v ruce s bratřími z ostatních křesťanských církví. Pokud se takto semkneme, každý budeme moci prohlubovat svůj prožitek s přítomným Bohem a víra pro nás bude mnohem víc přesvědčující a zklidňující. A dá nám odvahu, abychom i v této rozhárané, nesouvislé, znejistělé, ustrašené společnosti dokázali přesvědčit, že křesťanství je jedinečná naděje v této těžké době.

Oboustranná dobrá vůle

Věřící lidi s většinovou populací spojuje dobrá vůle na obou stranách. Jsou určité principy, které jsou – nebo by měly být – jasné a přijatelné pro nás věřící křesťany i pro celou společnost: pravdivost, spravedlnost, pracovitost, sounáležitost, vzájemná důvěra apod. Na některých principech se shodneme, jsou to všelidské hodnoty, o nichž nádherně píše ve svých spisech T. G. Masaryk a další myslitelé, politici a filozofové. Ale do jaké míry to bereme jako odpovědnou záležitost? Nebereme to jen tak, že my jsme křesťané, a jsme proto lepší? Musíme si vážit jeden druhého, jako katolíci nejen evangelíků a husitů, ale i někoho z ulice, kdo nevěří, ale snaží se také pracovat pro druhé a společnost. Tato sounáležitost je velice důležitým prvkem, kterému se někdy musíme jako křesťané dokonce učit. V řadě věcí máme být pevně přesvědčeni o pravdivosti svého křesťanského pohledu, ať jsme evangelíci nebo katolíci. Na druhé straně máme mít pochopení a sounáležitost s ostatními lidmi, i když námi třeba někdy opovrhují nebo s námi nesouhlasí a dávají to docela hlasitě najevo; máme být spojovacím prvkem, kvasem, který dává společnost dohromady.

Každý, tak jak můžeme ve svém místním okruhu, kde bydlíme, působíme, chodíme do zaměstnání, máme tuto občanskou povinnost. Nemůžeme se vydělovat ani nadřazovat, protože jsme jako ostatní – a někdy jsme i horší. Musíme pracovat na tom, abychom byli tmelem a podporovali všechno dobré, co dělá společnost, vláda, místní orgány v obcích, kde působíme, v našich bydlištích.

Totéž platí, chodíme-li do zaměstnání, abychom byli smířlivým, rozhodným a pravdivým prvkem; lidmi, kteří nepřinášejí zbytečné vzruchy, nejsou sobečtí, nehledí jen na svůj prospěch, ale dávají příklad normální pracovitostí a odpovědností za svěřenou práci. Zároveň upevňujme mezilidské vztahy, které jsou velice důležité, protože na nich stojí demokratická společnost.

Ať máme jakékoli výhrady, jsme součástí této společnosti. Děkujme za demokracii, podle toho se chovejme a podporujme všemi silami sbratření s ostatními lidmi. Většina spoluobčanů má schopnost projevit svou dobrou vůli, své bratrství a sesterství, budou-li vidět náš příklad. A pokud nám v tom budou chtít vyjít vstříc, utváří se tím celistvá, ryze demokratická společnost, která si je vědoma svých práv, ale i povinností.

Autor byl kněz, premonstrát, bývalý mluvčí ČBK, autor náboženských rozhlasových pořadů a spolupracovník KT.