Když vězeň projeví zájem o víru a začne chodit na bohoslužby, požádá o Bibli nebo růženec, mnozí zaměstnanci věznice zbystří s nedůvěrou. Šeptem se šíří úšklebky o „účelové víře“ či „účelové konverzi“, tedy představa, že odsouzený si na náboženskou horlivost jenom hraje, aby získal výhody. Někteří vězni totiž mohou doufat, že si tak vyslouží lepší zacházení, dřívější podmínečné propuštění nebo jen příjemné rozptýlení mimo celu.

Tento fenomén, kterému se v cizině trefně říká „fake conversion“ neboli falešné obrácení, skutečně existuje a v praxi kaplanů není neznámý. Problém nastává, když se podobně podezřívavý pohled stane pravidlem a vede k podceňování spirituality, duchovních potřeb vězňů i práce vězeňských kaplanů. V českém prostředí, které je silně sekulární, mohou kaplani působit ve věznicích na první pohled trochu nezvykle a některým lidem chvíli trvá, než pochopí jejich roli. Kaplanská služba má ale v českém vězeňském systému již dlouhou tradici a zkušenosti, z nichž je možné vnitřní motivace vězňů zkoumat.

A právě na rozhovorech s kaplany stojí první část výzkumu uskutečněného v rámci mé disertační práce na Teologické fakultě Jihočeské univerzity. Jeho poznatky vyústily v odborný článek ve vědeckém časopise Journal of Religion & Spirituality in Social Work. Je ale třeba zdůraznit, že se zatím jedná o pilotní fázi výzkumu vytvářející orientační rámec pro další, systematičtější zkoumání. Co se zatím ukazuje?

Co se skrývá pod povrchem

Kaplani, kteří s vězni tráví mnoho hodin rozhovorů, často dokážou nejlépe posoudit, co se pod povrchem jejich náboženských projevů skrývá. Zároveň mají unikátní dvojí perspektivu: rozumí řeči víry a současně znají realitu vězeňského prostředí, včetně možných manipulací. Vězeňští kaplani o účelovosti nehovoří v pejorativním smyslu. Naopak, jde o fenomén, s nímž se setkávají prakticky denně a který je součástí jejich běžné pastorační zkušenosti. Jejich pohled je ale podstatně pestřejší, rozumí mu jako součásti širšího spektra motivací, které se mohou v průběhu času proměňovat. Nejde tedy o popírání existence účelových motivů, ale spíše o přijetí jejich možné ambivalence jako potenciálního bodu setkání, kdy může být duchovní služba impulzem k dalšímu osobnímu vývoji vězně.

Z rozhovorů s kaplany vzešla dynamická škála duchovních motivací odsouzených, jež proměnlivost těchto motivací vystihuje lépe než statické kategorie. Na jejích krajních pólech se nacházejí dva vymezující body: na jednom konci čistá účelovost neboli pragmatická motivace, na druhém autentická motivace neboli víra popisovaná jako niterné přesvědčení a integrální součást osobní proměny.

Mezi účelovou strategií a novým životním směrem

Pragmatická (účelová) motivace: Někteří vězni využívají náboženství čistě vypočítavě k osobnímu prospěchu například kvůli lepšímu zacházení, získání sympatií, zkrácení chvíle nudy či jako způsob, jak zapůsobit na podmíněné propuštění. Jde o strategické chování, kdy je víra jen prostředkem k cíli. Odehrává se jak individualizovaně, tak skupinově (využití skupinových setkání k předání informací či kontrabandu mezi odsouzenými). Kaplani v průběhu let rozvíjejí různé způsoby nejen doprovázení, ale taktéž rozpoznávání. Mnozí z nich dokážou číst v jemných náznacích motivací, sledují konzistenci chování a dlouhodobý vývoj postoje jednotlivce. Pragmatická účelovost tak v jejich pohledu nepředstavuje definitivní nálepku. Byť jedna návštěva odsouzeného byla často popisována slovy: „Alespoň ví, že tu jsem.“

Na druhém konci této škály ovšem stojí tzv. autentická motivace. Toto označení může působit nejasně, protože skutečnou upřímnost duchovní zkušenosti nelze objektivně změřit. V tomto kontextu však nejlépe vystihuje přesně to, co kaplani popisují, a to vzácné situace, kdy se vězni obracejí k víře bez zjevného pragmatického úmyslu. Podle kaplanů jde o případy, které by šlo „spočítat na prstech jedné ruky“, zato jsou mimořádně silné. Odsouzení v nich přehodnocují svůj život, modlí se, čtou Bibli a otevírají témata, o nichž běžně nemluví (vinu, lítost, strach, touhu po odpuštění). Někteří říkají, že Bůh jim možná odpustí, ale oni sami sobě činy, které spáchali, ne. V extrémně stresujícím prostředí vězení se tak objevuje hluboká zranitelnost a snaha najít nový směr.

Vytvářet prostor k proměně

Přístup vězeňských kaplanů je založen na vědomém odstupu od hodnotícího pohledu a soudů: kaplani neusilují o měřitelný „výsledek“, nýbrž o vytváření prostoru, v němž se může odehrávat proměna – ať už duchovní, morální či vztahová. Smyslem jejich práce tak není určovat, která víra je „pravá“, ale umožnit, aby se i z neujasněných či pragmatických motivů mohla stát autentická zkušenost hledání. Vnímají své poslání spíše jako doprovázení, tedy existenciální přítomnost a otevřený dialog, který umožňuje vězni reflektovat vlastní zkušenost a hledat v ní smysl.

Mezi krajními body (pragmatická vs. autentická) se rozprostírá celá paleta mezistupňů, v jejímž rámci se mohou jednotlivci pohybovat, často opakovaně, a to v závislosti na proměně životních okolností, osobní zkušenosti či míře důvěry, která se ve vztahu s kaplanem postupně vytváří.

Instrumentální motivace: Výzkum ukazuje, že část vězňů používá náboženství jako nástroj k úlevě od viny a tíhy trestu. Nejde však o hluboký vztah k Bohu, ale spíš o psychologickou oporu, která jim pomáhá unést, co udělali. Kaplani popisují, že mnozí vězni hledají odpuštění jako jediný dostupný způsob, jak se smířit sami se sebou. Tato tendence ale končí jen u povrchního rituálu: člověk se vyzpovídá, pomodlí, a má pocit, že tím je vše vyřešeno, aniž se v jeho životě cokoli změní. Tento cyklus je obzvlášť viditelný u recidivistů, kteří se po návratu do vězení opakovaně vracejí k náboženským aktivitám, aby si ulevili, nikoli aby rostli. Kaplani v tomto kontextu narážejí na hranice, kdy člověk „chce, ale nemůže“, má touhu po novém začátku, ovšem jeho vnitřní nastavení a životní podmínky mu brání proměnit víru ve skutečné jednání. Někteří vězni zažijí podle kaplanů i silné duchovní momenty, které působí upřímně, jenže po propuštění se vrátí k chování, jež je opět přivede do vězení. Ne proto, že by svou víru ztratili, ale protože jsou (jak jeden z kaplanů říká) „od dětství naprogramovaní“ a celý život balancují v jakémsi sisyfovském boji se sebou samými. Nikoli proto, že by nechtěli růst, ale protože jim to jejich životní historie, psychická výbava či podmínky nedovolují.

Budování vnitřní odolnosti

Adaptivní motivace: U řady vězňů má víra především adaptivní funkci, kdy jim pomáhá zvládat každodenní realitu vězení. Náboženské rituály jim dávají řád, únik od chaosu a pocit, že mají kam patřit. Kaplani popisují, že tito vězni hledají zejména klid. Způsob, jak se vyrovnat s tím, co udělali, nebo alespoň s prostředím, kde jsou. Modlitba, rozhovor či bohoslužby tak fungují jako „psychologický polštář“, který tlumí stres a nahrazuje chybějící pocit bezpečí. A někdy jde jednoduše o potřebu lidského kontaktu: chtějí si popovídat, být chvíli s někým, kdo je neodsuzuje a mluví s nimi jako s lidmi. Jak říkají kaplani, mnozí z těch, kdo zpočátku přicházeli čistě z pragmatických důvodů, postupně zjišťují, že jim víra nabízí nový způsob, jak se dívat na vlastní život. Adaptivní rovina víry tak sice nemusí působit hluboce, ale pro mnohé vězně představuje důležitý mechanismus (coping), jak ustát tlak věznice a najít alespoň základní vnitřní stabilitu.

Z výpovědí kaplanů vyplývá, že ani tzv. účelová (pragmatická) víra nemusí být překážkou pozdější upřímné spirituality. I pokud vězeň zpočátku přichází ke kaplanovi s ne zcela čistými pohnutkami, „postupně se to vyvíjí“ a může v jeho nitru nastat opravdový posun. Důležité je, že kaplan vězně nesoudí a je ochoten ho doprovázet, ať už přichází z jakýchkoli důvodů: „Nechám ho – když chce klid, má ho; když si chce popovídat, povídáme si,“ říká jeden z kaplanů. Víra zde tedy nejen funguje jako momentální berlička ke zvládání stresu, ale může položit základy hlubší proměny osobnosti, budování vnitřní odolnosti a nového hodnotového systému. A právě kaplani díky dlouhodobým rozhovorům vidí, že i nejasně motivované začátky mohou vést k postupné vnitřní změně.

První krok v hledání

Výzkum mezi českými vězeňskými kaplany ukazuje, že vězeňská religiozita se nedá prvoplánově označit jako „účelová“ nebo „falešná“. Motivace odsouzených jsou mnohem pestřejší. Někdy víra pomáhá zvládat stres a tíhu minulosti, jindy slouží k hledání řádu, opory či hlubšího smyslu. A někdy chce vězeň jen chvíli klidu, bezpečný prostor mimo celu nebo kontakt s někým, kdo s ním jedná lidsky. Ani tato zdánlivě „banální“ motivace však není bezcenná, právě v takových tichých chvílích často vzniká první možnost zastavit se, přemýšlet a postupně měnit způsob, jakým člověk nahlíží sám na sebe. Právě proto je důležité dívat se na duchovní potřeby vězňů bez předsudků.

Takto chápaná škála, kterou formulují sami kaplani, otevírá cestu k méně zjednodušenému a hodnotově citlivějšímu porozumění vězeňské spiritualitě. Umožňuje vnímat duchovní projevy jako živý a proměnlivý pohyb mezi motivacemi, kdy i prvotně účelové (pragmatické) jednání může představovat začátek autentického hledání. To je cenné nejen pro kaplany, ale i pro sociální pracovníky, psychology a vychovatele, kteří s odsouzenými pra cují každodenně. Jejich spolupráce se ukazuje jako klíčová – každý přináší jiný pohled a teprve dohromady vytvářejí prostor, v němž může vězeň růst a měnit se. Chceme-li tedy mluvit o skutečné rehabilitaci a návratu člověka do společnosti, měli bychom vedle právních a psychosociálních aspektů brát vážně ty duchovní. Nejsou okrajové a často u některých mohou tvořit samotné jádro ochoty ke změně. Víra za mřížemi nemusí být trikem, nýbrž začátkem nové cesty. A úkolem celého systému je dát těmto cestám šanci.

Autorka se duchovní službě ve věznicích věnuje ve svém doktorandském výzkumu na Katedře sociální a charitativní práce Teologické fakulty Jihočeské univerzity.