Česko se připojilo k takřka všem evropským zemím, které tělesné tresty na dětech již zapověděly (poslední zemí, která to ještě legislativně nepřijala, je Slovensko). „Téma nepřijatelnosti tělesných trestů na dětech jsme dokonce zvažovali jako nosné téma pro každoroční Týden pro rodinu (nakonec bylo pro květen 2026 zvoleno: ‚Rodino, pohni se!‘) – a to spolu s vládním dokumentem Bezpečné dětství: Cesta k prevenci násilí. Je ale otázkou, jak s ním nová vláda naloží,“ uvažuje Jaroslava Otradovcová, ředitelka Národního centra pro rodinu v Brně, jehož zřizovatelem je ČBK. „Je potřeba dát najevo, že katolíci nejsou žádní zastánci tělesných trestů. Naše centra řeší téma v programu Efektivní rodičovství a Efektivní komunikace nebo také při individuálním doprovázení. V rámci statusu Národního centra monitorujeme legislativu, lobbujeme a hledáme, co by se dalo změnit k lepšímu,“ dodává.

Národní centrum pro rodinu koordinuje diecézní pobočky a svými aktivitami cílí na kvalitní vztahy, což samo je prevencí patologických jevů. Věnuje se i lidem, jimž se rodina rozpadla, nebo chystá kampaň spolu s oživením webu manzelumnablizku.cz – nově by se měl zaměřit i na výchovu dětí.

Jiná organizace, Rodinné centrum Praha, rovněž nabízí program Efektivní rodičovství. „Pracujeme s tím, co si v sobě neseme z vlastního dětství. Také se tam bavíme o nevhodnosti trestů obecně i o tom, že je mohou nahradit vhodná pravidla spolu s přirozenými a logickými důsledky. Jeden takový kurz běží od ledna v Praze-Kobylisích,“ shrnuje vedoucí centra Marie Macounová.

Chápat, ne přetvářet

O naprosté nepřijatelnosti fyzického trestání dětí hovoří i P. Marek Sklenář SDB, který má v salesiánské provincii na starosti pastoraci mládeže. „Jednotlivé salesiánské organizace to mají uvedeno i ve svých směrnicích a etických kodexech. A některá naše střediska mají registrovanou také Sociálně aktivizační službu pro rodiny s dětmi (např. v Teplicích, Plzni či Pardubicích) nebo Nízkoprahové kluby pro děti a mládež. Pracujeme s mladými lidmi z dětských domovů a výchovných ústavů – tam odhaduji, že se s tímto tématem lze setkat bohužel častěji,“ shrnuje.

Přístup k výchově dětí i vnímání dětství celkově se liší – napříč generacemi, ale i v různých evropských kulturách. Velké rozdíly můžeme vidět např. mezi postkomunistickými zeměmi a Skandinávií, kde jsou děti tradičně brány více partnersky. „Díky zdejší dlouhé tradici rovnosti mezi muži a ženami a aktivnímu zapojení žen do veřejného dění se vyvinula politika, která si dětí více váží – tělesné trestání tam bylo zakázáno už v 70. letech. Děti jsou vnímány jako individuality s vlastní osobností, kterou je třeba chápat a podporovat, nikoli kontrolovat či přetvářet,“ zamýšlí se Barbora Jakobsen, klinická psycholožka a vedoucí centra Alternativa násilí (ATV) v norském Tromso, která do Prahy přijela loni v rámci druhého ročníku kampaně Týden za dětství bez násilí (18. – 25. listopadu).

V Česku jsou přitom podle Jakobsen děti často nahlíženy jako ty, kdo potřebují kontrolu a vážně budou brány až v dospělosti. „Respekt také bývá často založen na strachu z trestu. Historicky to lze vysvětlit totalitním režimem, který vyžadoval konformitu a potlačoval individualitu,“ pokračuje. Spolu s Petrou Wünschovou, ředitelkou a zakladatelkou Centra Locika, jež se angažuje v prevenci násilí v rodinách a pomáhá rodičům s otázkami ve výchově, a psycholožkou Terezou Tetourovou (viz rozhovor níže) uvedly novou knihu Laskavé rodičovství. Cesta k výchově s hranicemi a bez trestů (Grada 2025). Je praktickým průvodcem pro všechny, kdo chtějí vychovávat bez křiku, ponižování a následujícího pocitu selhání – ale naopak s důvěrou a porozuměním.

Na konkrétních příkladech ukazuje, že děti potřebují hranice, ale ne kvůli rodičovské kontrole nebo „tvarování“ dítěte – spíš ve prospěch rozvoje a vedení. Je totiž lepší umožnit dětem prožívat a vyjadřovat emoce (např. vztek, frustraci) a pomoci jim je zpracovat, namísto jejich potlačování – tím se totiž nenaučí s nimi zacházet a v budoucnu nastanou ještě větší problémy (osamělost, agresivita nebo toxické ideologie – typicky nezdravá maskulinita, v online prostoru též manosféra). Emocionální týrání má podle odborníků naopak silnou korelaci s problémy duševního zdraví, a to po celý život; pachatelé násilí často sami v dětství zažili některou formu traumatu.

Nestačí jen nebýt agresivní

Podobně je zacílena i starší kniha Respektovat a být respektován (Peoplecomm 2020), jejíž přepracované vydání vyšlo za pandemie, kdy se milion českých dětí na dlouho ocitl sám doma.

Henning Mohaupt ze zmíněné norské Alternativy násilí v rámci uvedeného týdne v Praze mj. sdílel osobní zkušenost vyrůstání bez otce, a jak se následně snažil stát – coby otec tří synů – kvalitním rodičem. Se všemi dětmi byl na jistou dobu na otcovské dovolené, zatímco jeho žena pracovala. „Synové, přestože jsou velmi maskulinní a působí i v armádě, jsou empatičtí, citliví, dobří v komunikaci a vztazích, což ukazuje, že empatická výchova nevytváří ‚slabé‘ jedince,“ argumentuje Mohaupt, který pochází z Německa. „Přitom nestačí jako táta od rodiny jen ‚nebýt agresivní‘ – je třeba se aktivně o děti zajímat,“ podotýká. Sám působí i jako sportovní trenér a má zkušenost, že v mnoha týmech se zbytečně křičí – aniž to ovšem má žádoucí efekt.

V Česku se tématu zvládání vzteku věnuje také např. Liga otevřených mužů. Nabízí kurzy jako Nenechte se vytočit nebo přímo Výchova bez násilí, ale též workshopy pro otce a syny či otce a dcery (viz ilom.cz/kurzy). Na pomoc dětem ohroženým domácím násilím pak vzniklo v Brně centrum Spondea – původně jako krizové centrum, nyní nabízí mj. kurzy v rámci programu Vztek bez násilí (spondea. cz).