Loni v květnu jsme oslavili deset let od vydání slavné Františkovy encykliky Laudato si’ (Buď pochválen), v říjnu jsme si připomínali pět let od vydání encykliky Fratelli tutti (Všichni jsme si bratry) a jeden rok od Dilexit nos (Zamiloval si nás). Stojí za to připomenout si, co nám papež František v těchto třech encyklikách sděluje. Každá z nich se věnuje výrazně odlišnému tématu. Přesto všechny tři dohromady tvoří logicky propojený celek – výzvu k „životu ve společenství s Bohem, bližními i s celým stvořením“, jak říká sám František. Tuto triádu bychom mohli spolu se slavným teologem Raimonem Panikkarem nazvat Františkovou kosmotheandrickou vizí. Vizí, v níž jsou kosmická, lidská i božská dimenze součástí jediné nekonečně hluboké skutečnosti. A protože považuji Františkovu vizi za mimořádně inspirativní, pojďme se na ni podívat blíže.

Laudato si’, Františkova nejznámější encyklika, se zaměřuje na kosmický aspekt, odhaluje svátostný charakter našeho světa i celého vesmíru a volá nás v duchu integrální ekologie k ochraně našeho společného domova. Druhá encyklika Fratelli tutti obrací pozornost ke vzájemné lásce mezi lidmi, ale nikoli jenom k lásce na osobní rovině, nýbrž i k lásce sociální, a dokonce k lásce politické. Nestačí milovat své nejbližší, rodinu, přátele. Jsme voláni k lásce vůči všem, protože všichni lidé jsou sourozenci – sestrami a bratry.

Dilexit nos pak celou triadickou syntézu dotváří, protože se zabývá Boží přítomností v našem světě a v našem srdci. Jestliže předchozí dvě encykliky zdůrazňovaly, že je vzájemně propojeno všechno stvoření (Laudato si’) a všichni lidé (Fratelli tutti), vzájemná vztahovost je podle třetí encykliky základní charakteristikou vší reality – ve středu vesmíru se zjevuje Srdce Kristovo, které nás volá k lásce vůči všemu a všem. Vztahovost se tak stává nejhlubší charakteristikou jak člověka, tak vesmíru – a dualismus člověk versus svět nebo člověk versus Bůh je tak překonán.

Papež František obvykle nebývá vnímán jako mystik, nicméně všechny tři encykliky ukazují na jeho hluboké, skutečně mystické prožívání víry. Dilexit nos navíc vyniká v tom, že mystické vnoření se do mysteria Srdce Kristova propojuje s prvkem naděje. Pokud se nám zdá, že náš svět ztrácí srdce, stává se krutým a sobeckým, nebojme se. V jádru samotného bytí potkáváme lásku, kterou z něj nelze vymazat a která nás vede k vytváření vztahů s našimi bližními i s celým vesmírem.

Co přesně znamená milovat všechny?

Taková vize bude křesťanskému čtenářstvu znít jistě pěkně. Na obecné rovině všichni víme, že máme chránit stvoření, milovat své bližní a otevírat se Boží přítomnosti ve vlastním nitru. K univerzálním pravdám a obecným pravidlům je ale někdy obtížné se vztahovat, protože jsou příliš abstraktní. Co přesně znamená milovat všechny? Jak konkrétně se taková univerzální láska projevuje v naší každodennosti? Nemáme se raději vzdát velkolepých politických vizí a deklarací a místo toho se zaměřit pouze na vztahy se svými nejbližšími?

Odpověď na přesně tyto otázky dává encyklika Fratelli tutti. František zde odmítá snížení univerzální lásky na fl oskuli a zavrhuje pohodlné rozlišení mezi naším a cizím. Je to přesně naopak – říká František – jsme voláni k přijetí nejvzdálenějšího, k vnoření se do nejhlubšího a k obraně nejslabšího. V jeho radikalismu a jasném jazyce spočívá síla Fratelli tutti. Z týchž důvodů je však tato encyklika zároveň nejčastěji kritizována a označována za kontroverzní.

Proč kontroverzní? Protože žádá, abychom milovali nejen ty, kteří milují nás, nejen své nejbližší. A také abychom milovali konkrétně vyjádřenou politickou láskou. Vede nás k otázce, co jsme v posledním roce zcela prakticky udělali pro ty, kdo žijí na okraji naší společnosti. Jak můžeme žít v nadbytku a být slepí k tomu, že jiní žijí v nedostatku? „Pokud nesdílíme své bohatství s chudými, okrádáme je,“ cituje František výrok sv. Jana Zlatoústého. Ale pozor! Slovo charita se v obecném slovníku stalo synonymem pro milodar: dáme chudým ze svého nadbytku pár drobných a cítíme, že jsme vykonali dobrý skutek. Ve skutečnosti máme jako křesťané a křesťanky povinnost takto jednat. Individualismus, a to i v oblasti soukromého vlastnictví, tak František podrobuje ostré kritice. Nikdo nemůže být spasen sám. Soukromé vlastnictví má sociální rozměr a vlastníka vždy zavazuje.

Sobectví může mít podobu individualistickou, ale i skupinovou. Platí-li, že chudoba je obžalobou bohatých na individuální rovině, lze konstatovat totéž kolektivně. Jak můžeme oslavovat národní jednotu, a přitom vylučovat ty, kteří k nám prchají před chudobou či válkou? Představa, že je třeba bránit to „naše“ odmítáním „cizího“, posilováním hranic, uzavíráním se, je hluboký omyl – opakuje znovu a znovu František.

Jsme vzájemně propojeni

Křesťanská láska nemůže být postavena ani na odmítnutí politiky, na úniku ze společnosti do soukromé zbožnosti, individuálních skutků lásky. Politická láska, o níž Fratelli tutti s takovým důrazem mluví, se nevyčerpává tím, že čas od času přispějeme „na charitu“. Politická láska vyžaduje, abychom se zaměřili na „strukturální příčiny chudoby, nerovnosti, nedostatku práce, půdy a bydlení, odpírání sociálních i pracovních práv“. Láska volá po proměně společnosti, po nápravě ekonomického systému i po změně nespravedlivého zákonodárství. František tak říká, že křesťanství musí být vždy politické a zároveň vždy na straně chudých a diskriminovaných. Křesťanství, které uniká z politiky do privátních světů, i to, které do politiky vstupuje, aby tančilo s mocnými a vylučovalo potřebné, je křesťanstvím pokřiveným a nemocným.

Jsme vzájemně propojeni – to je radostné poselství tří Františkových encyklik – s veškerým stvořením, se sebou navzájem i s Bohem. Toto tajemství potkáváme v kapce rosy, v horské pěšině i ve vlastním nitru. Mystická zkušenost, jež nachází Srdce Kristovo v samotném středu vesmíru, nás volá k sesterství a bratrství se vším stvořením. Chceme-li skutečně být sestrami a bratry všem, dodává František v posledním odstavci Fratelli tutti, cesta vede skrze lásku k těm nejmenším.

Autor se zabývá vztahem mezi politikou, společností a náboženstvím. Jako profesor působí v Ústavu mezinárodních vztahů a na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.