Tančil jste někdy židovský tanec?

Ne. Jsem sice starý tanečník, odchovaný slezským folklórem, ale židovské tance jsem nikdy netančil. Je také otázka, co tanec vlastně je. Podobně jako písně vyjadřuje, co nosíme uvnitř, naši kulturu. A je doslova nohama spjatý se zemí. U nás v kruzích, které mají rády židovskou kulturu, je populární židovský tanec kolového typu s moderními prvky, vztahujícími se k ideji moderního státu Izrael, k myšlence „zúrodníme zemi, která je zanedbaná“. A přímo v Izraeli jsme často viděli tance na místech spjatých s judaismem, kde se modlí i tančí chasidští židé. Naplňují tak přikázání: „Radujte se.“

Dříve tanec lidi více spojoval, dnes jej najdeme spíš jen ve folklorních souborech.

Podobně je tomu i tam. V legendárních naivních románech o vzniku státu Izrael se dočteme o nadšeném životě komunity v kibucech, kde všechno bylo všech, společně pracovali, jedli, bavili se. Věděli, že konečně mají svou zemi, pokud si ji ubrání.

Na tanec jsem se ptala proto, že dokáže propojit lidi v jejich různosti. A to je i mottem Templfestu, vašeho festivalu židovsko-křesťanské kultury. Zažil jste to „naživo“?

Hned při prvním ročníku v roce 2012. Přijeli naši izraelští přátelé, kapela Hava nagila. Publikum tak strhli, že po vystoupení museli celou hodinu přidávat.

Čím to dokázali?

Autenticitou. Na živobytí si vydělávají tím, že turisty vozí po Galilejském jezeře. Z toho místa také pocházejí jejich rodiny, byli u toho, když tam byla objevena (v roce 1986 - pozn. red.) dřevěná rybářská loď z prvního století, které se začalo říkat Ježíšův člun. Jejich tátové udělali repliku a začali nabízet plavby po jezeře, oni v tom pokračovali. V roce 2009 ovšem zažili moment, kdy kvůli jednomu z mnoha konfliktů s Gazou bylo na jezeře prázdno, turisté přestali jezdit. Ze dne na den se ocitli bez příjmu. A začali si v přístavu v Tiberiadě zpívat staré židovské písně, nejprve lidem okolo, pak nahráli album. Ale zase jen opakovali tradici: zpívali staré, klasické židovské písně s přesvědčením, že co kdysi pomohlo předchozím generacím - písně a tance - pomůže i jim. Dokázali svůj příběh přenést na naše návštěvníky a ti vnímali, jak mají hudebníci tu svoji kulturu a víru vážně prožitou. I když jsou amatérská kapela, jež nám zahrála zadarmo.

Tou autenticitou myslíte moment, kdy člověk odkrývá nitro?

Ano. Například Michal Paľko (lídr slovenské kapely Mojše Band), věřící Žid, je dalším příkladem hudebníka, který když zazpívá píseň „ze sebe“, zní ta skladba zcela jinak, než když ji přednese člověk v rámci folkloru.

Aby se člověk mohl takto vyjádřit, musí se cítit svobodně. Váš festival moderují dva výrazní herci ostravských divadel a mnohdy velice rázovitě.

Ano, Vláď'a Polák a Jirka Sedláček. Jsou s námi celou dobu trvání festivalu, i když jim moc neplatíme. Práce je baví, ale jsou to takové neřízené střely a za jejich výstupy a video-upoutávky dostáváme občas přes uši. Slýcháváme potom, že jejich humor nebyl vhodný. Nevím, jestli se humor dá dělit na vhodný a nevhodný. Například když přijel kněz Marek Vácha s přednáškou o stvoření, uvedli ji v kostýmech Adama a Evy, bílé trikoty spoře oděli listy. Jejich vstupy jsou samostatným divadelním představením a někteří lidé přijdou na festival jen kvůli nim.

To znamená, že na festival chodí různí lidé. Zase se vrátím k té propojenosti v rozdílnosti...

Když s ostatními lidmi sledujete vystoupení a „chytne vás to“, na konci spolu tleskáte. To na festivalu zažíváme. Ale neznamená to propojení ve smyslu „teď na to máme stejný názor“, to ani zdaleka není naším cílem; tím je donutit lidi aspoň trochu nad našimi tématy přemýšlet. Cílem tedy není mít unifikovaný festivalový dav, který by si myslel, že...

...že židovství je jedinečné a skvělé.

Třeba. Každý tam chodí kvůli něčemu jinému, i když samozřejmě se zájmem o židovskou kulturu. A také je dobré zmínit, že významně spolupracujeme s Židovskou obcí v Ostravě. Nikdy jsme však netvrdili, že náš festival, pořádaný námi jako křesťany, je festivalem židovské kultury. Vždycky jsme se snažili, abychom prostřednictvím židovské kultury něco dalšího rozvíjeli, třeba upozornili na společné kořeny naší víry. Vezměte si už jen tu různost pod pojmem „židovská kultura“: v západní společnosti hned máme představu klezmerové kapely s písní Hava nagila (tradiční židovská lidová hudba - pozn. red.), ale můžeme uvést třeba i dobrý překlad izraelské knihy arabského autora. Když chystáme festival, zveme skupiny, které představují nejen kulturu aškenázských, sefardských Židů, ale i jiných etnicko-náboženských skupin. Židé žili skoro 3 000 let v diasporách a vyvíjeli se různě. Vím, že teď propojuju židovskou a izraelskou kulturu, ale nedá se to snadno oddělit. Ani od arabského vlivu.

Festival organizujete už od roku 2012. Ten prvotní zápal musel být velký.

Taková věc se nedá jen tak naplánovat, a už vůbec ne bez zmagoření. S kamarádem Františkem Bondrou jsem v roce 2009 navštívil Izrael a od té doby jsme se do té země a její problematiky zbláznili. Spolu s našimi manželkami celý festival tvoříme. Celý život čtu Písmo svaté i knihy kolem, o historii Izraele, a tam jsem to najednou viděl na vlastní oči. Všechno, co jsem měl za ty roky načteno, se propojilo, doslova ožilo. Kráčel jsem po krajině, kudy kdysi šel Ježíš. Ne každý zřejmě má při návštěvě Izraele takový vnitřní zážitek, ale je fakt, že nás to skutečně dostalo. I to, že jsme se tam seznámili s problematikou Západního břehu, s palestinskými křesťany. Pro mě jako křesťana je důležité zaprvé, že Židé, i podle toho, co píše apoštol Pavel, mají roli v dějinách spásy. A zadruhé: židovská kultura je pro mě zásadní tím, že právě náš Spasitel se narodil do dobré židovské rodiny. Je potřeba to zdůrazňovat - a už třeba to chrání před antisemitismem nebo předkoncilním antijudaismem.

Teďuž mluvíme o další důležité rovině festivalu: současná židovská otázka.

Více než jindy vnímám potřebu mluvit takto nahlas například o otázce současného antisemitismu. Ještě před pár lety bych si myslel, že už to není téma. Ruskou propagandou a válkou na Ukrajině se situace ovšem zhoršila. Třeba čtu zdánlivě neškodné poznámky na sociálních sítích k prezidentovi Zelenskému: „Zelený pán, který má národnost, o které se nesmí mluvit.“ Všichni jsme dokonale poučeni o holokaustu, ale už ne tolik o tom, že každá dehumanizace - Židů, Ukrajinců nebo Palestinců - začala slovem, které se šířilo a bylo přijímáno ostatními. Šok z holokaustu vyvolal v evropském prostoru hodně otázek, které hledaly odpověď na to, jak mohlo v křesťanské Evropě dojít k něčemu takovému. V evangelickém prostředí a následně katolickém proběhlo hodně reflexe a my se snažíme navazovat, připomínat třeba důležitý dokument Nostra aetate Druhého vatikánského koncilu (pojednává o vztahu katolické církve k nekřesťanským náboženstvím, zejména k židovství a islámu - pozn. red.). Víme, že v křesťanském okruhu je dnes nemálo lidí, kteří by se nejraději vrátili před Druhý vatikánský koncil, kdy se na Velký pátek modlilo: „Modleme se i za proradné židy.“ Díky koncilu tam ale máme: „Modleme se také za židy. Kéž ho stále více milují a kéž věrně zachovávají smlouvu, kterou s nimi uzavřel.“ Smlouva je pořád platná, židé jsou stále jejími nositeli. To jsou velká témata hudebníka a evangelického teologa Tomáše Novotného, jednoho z posledních žijících překladatelů ekumenického překladu Bible. A u nás na festivalu právě na tohle upozorňuje. Není náhoda, že na Templfestu často vystupují evangelíci. Oproti katolíkům jsou více ukotvení v Písmu - více ho čtou, znají, promýšlejí, jasněji vnímají, že židé jsou naši starší bratři ve víře.

Třeba knížka Chasidské příběhy evangelického teologa Pavla Hoška, který u vás také vystupuje, vyhrála v literární anketě KT Dobrá kniha.

Loni jsme u něj zažili to, co obvykle probíhá u hudebníků. Lidi mu tleskali tak dlouho, až naši blázniví moderátoři přišli a řekli: „Tak, pane profesore, co dál? Lidi čekají ještě nějaké moudro, nějaký přídavek?“ Posluchače nadchne vše, co má jiskru, a právě tu rozpoznali u profesora Hoška. A co se týká chasidismu: na něm je fascinující, jak rovinu přikázání proměnil v rovinu osobního prožitku, kontemplace.

Ještě se vrátím k situaci dnešního Izraele. Jak se o ní snažíte na festivalu mluvit?

Vyznat se v současné situaci může být nesmírně komplikované. Historie tohoto území je velice pestrá a člověk bez znalosti hlubších souvislostí si nedokáže udělat vlastní kvalifikovaný názor. Proto si na festival zveme odborníky, kteří se v problematice orientují - například novináře Jakuba Szántó. Většinová společnost rozlišuje v konfliktu dvě strany -Izraelce a Palestince. Ale Palestinci nežijí jen na Západním břehu a v Gaze, ale jsou také součástí izraelské společnosti, kde tvoří pětinu obyvatelstva a kde je soužití v podstatě nekonfliktní. Většinově jsou to muslimové, ale jsou mezi nimi také „naši lidi“, tedy arabští křesťané různých vyznání - a současná situace zasahuje tragicky i je. Izrael má právo na obranu. To, co se stalo před dvěma lety 7. října 2023 ze strany teroristů z Hamásu, bylo na úrovni tzv. Islámského státu a izraelská reakce byla předvídatelná. Otázkou je její přiměřenost. Civilních obětí je příliš mnoho a situace v Gaze je do nebe volající. Všichni rukojmí nebyli propuštěni, ofenziva Izraele pokračuje a civilní obyvatelé nesmírně trpí. Situaci nepomáhá ani rozhodování dnešní izraelské vlády, která je zčásti složena z extremistů. Ale ne všichni Izraelci jsou extremisté, stejně jako ne všichni Palestinci jsou Hamás. Snažíme se tedy hlavně říci: všichni, Palestinci i Izraelci, jsou především lidé. Palestinskou matku bolí ztráta dítěte, stejně jako matku izraelskou. Trpí úplně stejně!

TOMÁŠ BARTONEC (*1974 Bílovec) o sobě říká, že je „chybující člověk, manžel milé ženy, otec tří synů, spoluorganizátor a dramaturg Templfestu, katolický laik, vystudovaný (a hledající) teolog'. Vystudoval Teologické nauky na CMTF UP v Olomouci. Rád pečuje o jabloně a poslouchá u toho klasickou hudbu a jazz. O festivalu více na templfest.webnode.cz.