Člověk je dnes vystaven velké mediální nabídce – oproti dřívějšku má těžší rozhodování, čemu dát přednost. Svou roli při výběru hraje únava z práce nebo také jen naše pohodlnost, touha bavit se. Jak se ale „neubavit k smrti“?

Trefně říkáte, že jsme dnes vystaveni enormní mediální nabídce. Je jasné, že pro složité problémy neexistuje snadné řešení. Jednou z cest může být návrat k přírodě – jen tak se jít občas projít, vnímat krásu Božího stvoření a skrze ni i řád, který jí Stvořitel dal.

Mohou být média – zvláště ta vizuální – sama o sobě „zlá“?

Máloco na světě může být samo o sobě zlé. Rozměr dobrý – zlý dostává věc nebo člověk až tím, jak se projevuje. Média mohou být užitečná – třeba tím, že nám přinášejí cenné informace o povodních, ale zároveň mohou být zlá, když se nás vědomě snaží manipulovat.

Podle jakých kritérií si v médiích vybírat ty správné obsahy? Podle čeho to spolehlivě poznáme?

Spolehlivě to asi nepoznáme nikdy. Je to neustálý proces, kdy porovnáváme to, co sledujeme (nebo posloucháme), s našimi hodnotami. Důležitým vodítkem budou i autority – pokud někoho vnímáme jako moudrého, dáme na jeho doporučení. Důležité ale je nepřestat reflektovat, co sytí naše nitro. A umět včas přestat.

Je jistě chvályhodné vybírat to, co nás posouvá dál – kvalitní kulturu. Ale jak si z toho neudělat modlu?

Tady by mohlo pomoci rozčlenění. Každý máme více oblastí, které nás zajímají. Někdo má rád třeba historii, politiku a vlaky. Pokud bude sledovat nebo poslouchat mediální obsahy z těchto tří témat, nebude mu hrozit, že by do jednoho přehnaně zabředl a lidově řečeno „mu z toho začalo hrabat“.

Jak spolu souvisí duševní a duchovní? A jak se učit toužit po hlubších duchovních zážitcích?

Moje osobní i terapeutická zkušenost říká, že ta souvislost je silná. Představuji si, že to funguje jako spirála. Když se budu snažit modlit a rozvíjet vlastní duchovní život, budu po duchovních zážitcích více toužit. Pokud na svůj duchovní život budu kašlat a spokojím se s nedělní návštěvou kostela a zpovědí na první pátek v měsíci, pak můj duchovní život pomalu půjde k šípku. Podobné je to s duševním životem. Pokud o sebe budu pečovat a mít se zdravě rád, pak dokážu zvládat i různé životní zátěže. V opačném případě – pokud se budu stále za něčím hnát, jsem na ideální cestě k psychosomatickému kolapsu.

Věnujete se výzkumu souvislostí mezi spiritualitou a psychopatologií. Setkáváte se u klientů i s chorobnou závislostí na médiích?

Někdy se může jednat o způsob, jak uniknout od reality – pustíme si něco zábavného, co odvede naši pozornost od našich skutečných problémů. Pokud to děláme občas, je to v pořádku. Život je těžký a někdy je zdravé si od svých potíží učinit odstup. Pokud to však člověk dělá příliš často – tedy stále musí něco sledovat – utíká od svého skutečného života. A to se vždy vymstí. Dalším důvodem nadměrného sledování médií může být i potřeba neustálého vzrušení. Média pořád přinášejí něco nového. Jenže reálný život je někdy obyčejný. Tady bych se vrátil na začátek našeho rozhovoru – k radě být více v přírodě. Tam se učíme, že někdy se věci vyvíjejí rychle (např. během jara), ale někdy je třeba naopak umět čekat – jako v pomalu končící zimě.

Zaměřujete se na úzkostné stavy, pocity vyčerpání, problémy se sebehodnocením. Souvisí to nějak s nadměrným sledováním médií?

Jedná se například o lidi vyčerpané službou ve farnosti nebo dobrovolnickou činností. Nedávají prostor sami sobě a nenaslouchají signálům svého těla, že už má dost a potřebuje vydechnout. Paradoxně se tito lidé pravidelně přistihují, že večer dokážou klidně dvě hodiny prosurfovat na internetu. Jejich tělo si zoufale říká o odpočinek, ale oni mu jej nedopřejí. A pak si „jen prolétnou, co je nového na Facebooku“. A najednou je půlnoc a oni zjišťují, že dvě hodiny jen bloumali, a hrozně si to pak vyčítají. Kdyby si místo toho vychutnali půl hodiny se šálkem dobrého čaje a přečetli si hodnotnou knížku nebo si poslechli kvalitní podcast, udělali by lépe, protože by si vydechli a „dobili baterky“. Jenže oni „nemají čas“. Tělo si tedy odpočinek vydobude nenápadně bezduchým surfováním, ale není to příliš efektivní. Každý odpočinek, který si neužijeme a později si ho vyčítáme, jako by odpočinkem vůbec nebyl.

Jste také psychologem v poradně pro vztahy a rodinu. Jak média podle vaší zkušenosti ovlivňují rodinný život?

Jsme stále více uzavření. Místo toho, abychom byli spolu a sdíleli se, sedíme se svými mobily. Vracím se k vaší otázce, zda jsou média špatná. Myslím, že může být přínosné sednout si a společně sledovat nějaký film, smát se u něj nebo si i poplakat. Ale prožívat to společně. Média jsou jako oheň – dobrý sluha, ale zlý pán. Snažme se, aby nám pomáhala k našemu osobnímu i sociálnímu rozvoji. Potenciál k tomu mají – je na nás, jestli jej využijeme.