Herbert patří ke generaci autorů, jejichž životní a umělecké postoje poznamenaly události spojené s nástupem dvou totalit v naší části Evropy. Narodil se ve Lvově, městě různých kulturních a náboženských tradic. V září 1939 zažil stalinský teror: po obsazení města Rudou armádou začali příslušníci NKVD masově zatýkat a deportovat tisíce Poláků, Židů i Ukrajinců. O dva roky později se stejný scénář opakoval po obsazení Lvova hitlerovskými vojsky. Teror se tentokrát obrátil proti židovskému obyvatelstvu. Rodina uprchla v roce 1944, těsně před druhým příchodem sovětských vojsk.

Po válce Herbert vystudoval práva a ekonomii a navštěvoval přednášky z dějin umění. Nejvíce ho ale poznamenalo studium filozofie u Henryka Elzenberga, originálního polského myslitele, který podobně jako Herbert v mládí řešil otázku, má-li svůj život zasvětit filozofii, nebo básnickým múzám. V letech tuhého stalinského režimu se pak Herbert protloukal, jak se dalo. Střídal špatně placená zaměstnání, a když bylo nejhůř, chodil darovat krev (jak přiléhavá metafora básnického údělu!). Leopold Tyrmand, blízký Herbertův přítel, ve svém deníku v roce 1954 napsal: „Pohoda, se kterou Zbyszek snáší všechny ty útrapy po absolvování tří fakult, připomíná hagiografická líčení z let raného křesťanství.“

Změnu přinesla až doba „politického tání“. V roce 1956 vychází jeho básnický debut Struna světla a on sám začíná cestovat po Evropě. Nejprve jsou to jeho „cesty na jih“ – do Itálie a Řecka, kde navštěvuje řadu významných památek a galerií. Zkušenosti z cest shromáždil v esejistické knize Barbar v zahradě (1962), kde se vyznal ze svého obdivu k antické kultuře a středověkému křesťanství. Odkazy na toto kulturní dědictví jsou jako jakýsi leitmotiv přítomny i v celé jeho básnické tvorbě. Velkou část života strávil mimo Polsko, v Evropě i za oceánem, ačkoli vlastně status exulanta nikdy neměl, vždycky se mohl vracet.

Ohlas doma i ve světě zaznamenaly jeho sbírky Pan Cogito (1974) a Zpráva z obleženého města (1984). Někdy byl označován za „básníka Solidarity“. Populární slogany polské opozice „Buď věrný. Jdi“ nebo „Pravdu nosíme v zacpaných ústech“ jsou převzaty právě z jeho básní. Byl by však omyl řadit ho do škatulky „angažovaný autor“. Morální apel, přítomný v řadě jeho veršů, platí obecně, nezávisle na vnějších okolnostech.

Herbert je jedním z nejčastěji překládaných polských autorů. Překládali ho i do tak exotických jazyků, jako je hindština nebo korejština. Většinu překladů mají na svědomí spíš samotní básníci než „čistí“ překladatelé. Například ve Spojených státech první překlady pořídil polský exilový básník a pozdější nobelista Czesław Miłosz, kterého tam, což je dost paradoxní, znali nejprve právě jako překladatele Herbertovy poezie.

Ani u nás ale tento autor není neznámý. Už od konce padesátých let byl hlavně zásluhou Vlasty Dvořáčkové a Miroslava Červenky překládán a sporadicky vydáván oficiálně a později i v samizdatu. Český čtenář má tedy nyní jedinečnou příležitost posoudit, jak se díla tentokrát chopil člověk nad jiné povolaný, básník a překladatel Josef Mlejnek. Výbor vychází k letošnímu stému výročí Herbertova narození.

Zbigniew Herbert: Mám klepátko od nehlídaných zahrad (Protimluv 2024)