Narodil se ve vznešené, ale chudé rodině v Navaře na severu Španělska v roce 1506. Později odchází studovat do Paříže – je to světský, inteligentní, světácký mladý muž, kde se setkává s Ignácem z Loyoly. Ten mu dává duchovní cvičení a mění jeho život: František opouští svou světskou kariéru a rozhodne se, že se stane misionářem. Vstupuje k jezuitům, přijímá kněžské svěcení a vydává se evangelizovat. V té době cesty misionářů na Východ znamenaly poslání do neznámých světů. A on jde, protože byl plný apoštolské horlivosti.
Za necelých jedenáct let vykonal mimořádné dílo. Cestování lodí bylo v té době velmi náročné a nebezpečné. Mnoho lidí zemřelo během plavby na následky ztroskotání lodi nebo nemocí. František strávil na lodích přes tři a půl roku, což je třetina celého trvání jeho misie. Dostal se tak do Indie a pak z Indie do Japonska.
Když přijel do indického Goa, hlavního města portugalského Orientu, zřídil si zde svou základnu, ale nezastavil se tam. Vydává se evangelizovat chudé rybáře na jižním pobřeží Indie, učí děti katechismu a modlitbám, křtí a léčí nemocné. Pak během jedné noční modlitby pocítil, že musí jít za hranice Indie. Zanechal již započaté dílo v dobrých rukou a odvážně se vydal na Moluky, nejvzdálenější ostrovy indonéského souostroví. Tam přeložil katechismus do místního jazyka a vyučoval ho. Jaké byly jeho pocity, pochopíme z jeho dopisů. Píše: „Nebezpečí a utrpení, přijatá dobrovolně a výhradně z lásky a služby Bohu, našemu Pánu, jsou poklady bohaté na velkou duchovní útěchu. Zde by člověk za několik let mohl přijít o oči z příliš mnoha slz radosti!“ (20. ledna 1548).
Jednoho dne se v Indii setkal s Japoncem, který mu vyprávěl o své vzdálené zemi, kam se dosud žádný evropský misionář nevydal. A František Xaverský měl v sobě apoštolský neklid jít dál a dál, a tak se rozhodl co nejdříve odjet. Dostal se tam po dobrodružné cestě na čínské džunce. Tři roky v Japonsku byly velmi náročné kvůli podnebí, protivníkům a neznalosti jazyka, ale i zde zasetá semínka přinesla bohaté plody.
V Japonsku ale pochopí, že rozhodující zemí pro misii v Asii je Čína. Díky své kultuře, historii a velikosti vykonávala nad touto částí světa faktickou nadvládu. A tak se vrací do Goa a krátce nato se znovu vydává na cestu s nadějí, že vstoupí do Číny. Jeho plán však ztroskotal: zemřel u bran Číny, na malém ostrově Šang-čchuan u čínského pobřeží, kde marně čekal na možnost přistát na pevnině poblíž Kantonu. Dne 3. prosince 1552 umírá zcela opuštěný, jen Číňan, který na něj dohlíží, stojí vedle něj. Tak končí pozemská pouť Františka Xaverského.
Kolik mu bylo let? Osmdesát? Ne… Bylo mu teprve šestačtyřicet, celý život se horlivě věnoval misii. Opustil civilizované Španělsko, veškerou svou kulturu, a vypravil se do nejkulturnější země tehdejšího světa, do Číny, ale zemřel před velkou Čínou v doprovodu Číňana. To vše je symbolem.
Jeho intenzivní činnost byla vždy spojena s mystickou a kontemplativní modlitbou, se sjednocením s Bohem. Nikdy nezanechal modlitby, protože věděl, že v ní je síla. Ať byl kdekoli, staral se o nemocné, chudé a děti. Nebyl „aristokratickým“ misionářem: vždy se věnoval těm nejpotřebnějším, dětem, které nejvíce potřebovaly vzdělání a katechezi, chudým, nemocným… Šel až na samu hranici péče. A tam rostl do velikosti. Láska ke Kristu byla silou, která ho hnala na nejvzdálenější hranice za neustálé dřiny a nebezpečí, překonával s ní neúspěchy, zklamání a sklíčenost, ba dávala mu útěchu a radost, že Krista následuje a slouží mu až do konce.
Je to právě svatý František Xaverský, kdo vykonal tuto velkou věc, v chudobě a s takovou odvahou. Kéž by nám dal trochu z této horlivosti, z horlivosti žít a hlásat evangelium.
(vaticannews)