26. 11. 2024
|Německý teolog Karl Rahner v jedné své úvaze napsal, že my křesťané prožíváme advent vlastně po celou dobu našeho života, neboť očekáváme toho, který má přijít. Až to tedy začne, máme se „vzpřímit a zdvihnout hlavu“, jak uslyšíme v evangeliu první neděle adventní (Lk 21,25-28.34-36).
Když člověk slyší tento Lukášův text a předtím viděl zprávy o probíhajících válkách a bojích, o přírodních katastrofách (povodních, zemětřeseních, hurikánech…), o ekologické katastrofě, o hladomorech a obětech různých nemocí, skoro by řekl, že tato Ježíšova slova jsou o dnešní době. A že tedy máme očekávat konec světa a Ježíšův druhý příchod. Jenže tak už tomu je dva tisíce let.
Ježíšova slova nejsou míněna jako hrozba pro učedníky, nýbrž jako varování, jako výzva k připravenosti a optimismu. Jakkoli to zní podivně, Ježíš své učedníky vyzývá na jedné straně k prozíravosti a na druhé k naději a optimismu. Sdělení, že se blíží konec světa, nás dnes k optimismu nevede, přece jen se nám na tomto světě líbí a na rozdíl od mnoha dalších lidí se nám tu nežije špatně, i když si neustále stěžujeme.
Pokud si stačím vybavit, od covidu nás sociální sítě a vůbec internet neustále masírují temnými proroctvími na tento, příští a přespříští rok…, co za pohromy se na nás valí: Nostradamus, Baba Vanga, moderní věštecky nadaní lidé, kteří předpověděli správně to či ono. A to, co předpovídají, jsou jen samé negativní zvěsti. Na rozdíl od Ježíše, který nám nabízí povzbuzení. Není to přece jen Bůh, kdo má dějiny světa ve svých rukou? A kdo z lidí může vidět do Božích plánů, když Bůh není v čase? Všechna starozákonní i novozákonní proroctví se neorientovala na předpovídání nezměnitelné budoucnosti, nýbrž cílila na změnu chování a jednání lidí; byla varováním před následky nevěrnosti nebo povzbuzením v čase beznaděje.
Ježíš spojuje oba aspekty, když v evangeliu říká: „Když se toto začne dít, napřimte se a zvedněte hlavy, protože se přibližuje vaše vykoupení“ (Lk 21,28). To neříká, abychom zkoumali, jestli se už děje všechno a bude konec světa, nýbrž jako varování a výzvu: neustále jsou přírodní katastrofy, války, konflikty, hrůzy všeho druhu.
A právě v těchto situacích se máme napřímit a zvednout hlavu, abychom svým postojem vyzařovali naději a jistotu, která neplyne z ovládání situace, ale z vědomí Boží moci a síly. Zkrátka z toho, že je to Bůh, kdo má dějiny ve svých rukou. Kdo sice nemá žádnou radost z toho, co my lidé tu tropíme, ale jako jediný dokáže vše zlé obrátit v dobro, jak nám dokázal i skrze smrt a zmrtvýchvstání svého Syna. Naše zakotvenost ve víře nám dává důvod stát vzpřímeně.
A tak spíše než na vidiny katastrof bychom se měli soustředit na výzvu, jež je zaměřena na jednání v tomto pozemském čase. Evangelista nás Ježíšovými slovy upozorňuje, že tento svět není definitivní realitou, není to úplné naplnění našeho života a poslání. Nemáme být závislí na požitcích tohoto světa, ba ani na svých každodenních starostech, protože upoutanost na tento svět nám brání v očekávání nové reality. Jakkoli je celé téma zaměřeno eschatologicky, tedy na definitivní příchod Syna člověka – Ježíše Krista na konci času, nejde jen o tuto blíže neurčitelnou budoucnost.
To, že jsme tak soustředěni na tento svět, nám brání v nadhledu, k němuž jsme vyzýváni. Máme být připraveni, že každý den může být poslední – a to ať už v našem životě nebo vůbec, což není výzva ke strachu a obavám, nýbrž k nastavení priorit. Ztráta smyslu pro transcendentní realitu, pro to, co nás přesahuje, pro jiný horizont nám i jako společnosti nedovoluje, abychom nevnímali tento svět a jeho události jako jednu katastrofu za druhou a nesnažili se z něho urvat, co jde. Bere nám klid a naději. Je třeba se angažovat, je třeba pracovat, je třeba se starat, ale tím nejdůležitějším je něco jiného.
Možná to zní otřepaně, ale je to opravdu láska, která se umí zastavit kvůli jinému člověku, která dá přednost vztahu před materiálním zajišťováním, která si umí hrát a je nesena nadějí a vírou. A je s podivem, že na to přichází – možná dokonce bez institucionálního náboženství – ta nejmladší generace, která chce od života něco jiného než jen neustálý stres, honění se za věcmi, poctami a majetkem.
Být připraven ve skutečnosti znamená poměrně jednoduchou věc: totiž žít naplno, těšit se z toho, co je dobré a krásné, a bojovat proti tomu, co život ničí. Tak může člověk vzpřímeně a se zvednutou hlavou hledět do budoucnosti a těšit se, že to nejlepší teprve přijde.
Autorka přednáší biblistiku na KTF UK v Praze.