Kardinálu Tomáškovi bylo v minulosti věnováno už několik knih. V čem je tato kniha jiná?

Nepojal jsem ji jen jako životopis s přesahy do každodennosti, ale spíše jako projekční plátno, kde jsem se snažil zachytit i atmosféru doby a vztahy mezi církví, společností a státem. A tomu jsem podřídil výběr pramenů, kdy jsem využil jak přímo pozůstalost Františka Tomáška, z něhož se zatím moc nečerpalo, tak v obrovské míře i materiály Národního archivu a Archivu bezpečnostních složek. Ty zachycují momenty církevního života z pohledu bezpečnostních struktur bývalého režimu.

Je to i důvod, proč životní osud Františka Tomáška začíná kniha podrobně mapovat až od roku 1965, kdy pražský arcibiskup Josef Beran po propuštění z internace odlétá do Říma a jeho místo zaujímá Tomášek?

Mnohé z předcházejícího období bylo totiž zpracováno v rámci životopisu, který sestavila Jitka Jonová a který končí právě v roce 1965. Já se tedy snažím podrobně zachytit následující období až do Tomáškovy smrti. Třeba k období normalizace jsem ve velké míře využil i zprávy Státní bezpečnosti, které ukazují přerod Františka Tomáška z člověka, jenž lavíroval mezi pozicí katolického biskupa a toho, kdo je loajální k politické moci, až k okamžikům, kdy se jednoznačně staví proti režimním praktikám a stává se tou osobností, která zazáří na konci 80. let.

Jde vlastně o první kritický životopis kardinála Tomáška, kde zaznívají i svědectví, která v onom prvním období vůči němu nejsou zrovna příznivá. Proč byl místo Berana vybrán zrovna on?

To je moment, který odkazuje na Tomáškovu určitou váhavost v té době. Tak se aspoň jevil státním úřadům a StB, a proto byl vybrán s vědomím, že nebude dělat tolik problémů. V tomto směru ale velmi překvapil a začal být velmi aktivní. Je zde vidět také vliv jeho předchozího moravského působení. Tomášek byl člověkem zkušeným v pastoraci i v katechezi, tedy v předávání víry, a tyto své přednosti dobře využil hned po roce 1965. Současně se snažil vyžadovat pro církev větší svobodu nebo aspoň větší možnosti v mantinelech, které jí byly vytýčeny státem. Ne náhodou byl hned po jeho jmenování určen mentor, jenž na něj měl dohlížet – byl jím Josef Plojhar, hlavní symbol kněžské kolaborace.

Nicméně ještě v roce 1977 se staví kriticky ke vzniku Charty 77. Nepochopil její smysl, nebo se spíš bál?

Musíme si uvědomit, že 70. léta jsou dobou, kdy v celé společnosti po násilném potlačení reforem Pražského jara vládne rezignace. Lidé se stáhli do soukromí, do vnitřního exilu a soustřeďují se hlavně na své rodiny, koníčky, chataření atd. A církev je ze strany státu vystavena opětovnému tlaku. V této atmosféře se pak daří ateizaci společnosti. Religiozita začíná prudce klesat a církev se nachází ve fázi, pro niž teolog Oto Mádr v roce 1977 použije ve známém textu sousloví „umírající církev“. V tuto chvíli je Tomášek oním „generálem bez vojska“, jak ho nazve jeden z vedoucích představitelů proticírkevní politiky. Na vznik Charty pak reaguje i na základě jisté zkušenosti: od roku 1965 až do Pražského jara byl neustále konfrontován s Jiřím Hájkem jako ministrem školství a kultury, který měl na starosti církve a Tomáškovi pořád házel klacky pod nohy. A právě Hájek se pak stal prvním mluvčím Charty 77. Tomášek mezi chartisty viděl spoustu dalších bývalých komunistů. 

Důvod jeho počátečního kritického postoje byl tedy dvojí: jednak mu vadila přítomnost bývalého stranického establishmentu a jednak bylo pro něj klíčové, aby měl stále k dispozici dostatek kněží. Pokud se stávali signatáři Charty, logicky ztráceli státní souhlas. Pro Tomáška jako biskupa bylo důležité obsazovat farnosti, a ne aby mu z toho kněží vypadávali. Kvůli tomu měl konflikt třeba s Václavem Malým, který byl v Chartě aktivní.

Známým klíčovým momentem v Tomáškově proměně je zvolení Poláka Karola Wojtyly papežem…

Touto volbou získává Tomášek větší prostor, aby mohl vystupovat i proti církevní politice státu. Vatikánská politika za Jana Pavla II. byla totiž méně kompromisní než za Pavla VI. Ale hlavně měl v papežově osobě za zády člověka, který rozuměl tomu, jak se žije v zemi za železnou oponou. To pro něj bylo velkým povzbuzením a začal vystupovat mnohem razantněji. Připomněl bych třeba méně známou epizodu z roku 1979, kdy se mu komunistická moc snaží zabránit v cestě do Salcburku na otevření výstavy k 250. výročí svatořečení Jana Nepomuckého. Tam dochází k prvnímu velkému střetu, kdy Tomášek nakonec povolení vycestovat obdrží, ovšem režim mu to nezapomene. 

Na Tomáškovu proměnu měl tehdy velký vliv i okruh poradců, jenž byl velmi široký a složený z lidí rozmanitých názorů, kteří komunikovali s občanskou společností – patřil sem třeba Josef Zvěřina, Oto Mádr, Aleš Opatrný, Tomáš Halík či Karel Pilík. Velmi oceňuji, že i ve vysokém věku, a přestože byl vychován v tradiční moravské církevní zbožnosti, se dokázal otevřít různým názorům a vzít i ta doporučení, o nichž měl zpočátku třeba pochybnosti.

Dosud málo známé jsou jeho otevřené výhrady vůči církevní politice státu. Připomeňme některé.

Jeho kritická vystoupení začala být veřejně známá až po roce 1985. Ta předchozí se šířila mezi lidmi ústním podáním nebo v samizdatových materiálech a věřící se s ním snažili setkávat aspoň při tradičních mších v katedrále. Ty se pak stávaly příležitostí k malé veřejné manifestaci věrnosti věřících vůči jejich kardinálovi. Z jeho veřejných vystoupení bych v té době jmenoval rok 1983, kdy poukazoval na porušování církevních práv, jež se týkalo restrikcí státu v oblasti výuky náboženství či teologických fakult. Protestoval také proti překládání nepohodlných kněží nebo jejich zbavování státního souhlasu. 

Tou nejdůležitější érou jsou ale roky 1987– 1989, kdy se zúročují jeho postoje z minulosti a Tomášek zaměřuje pozornost na obranu nejen církevních práv, ale i těch občanských a lidských. A tehdy dochází k velké synergii mezi občanským disentem a církevním prostředím. V rámci disentu pak vznikají zajímavé dokumenty, které mají vizi do budoucna, jako třeba esej Václava Bendy „Jak dál po Velehradě“.

A jaké jsou jeho zásadní aktivity v tomto období?

Vezmu to jen heslovitě: Velehradská pouť 1985, vytvoření projektu Desetiletí duchovní obnovy (jeden z nejzdařilejších projektů české církve v době nesvobody, který by měl potenciál vrátit se i dnes), petice Augustina Navrátila a řada Tomáškových velkých veřejných vystoupení, ať už to bylo při pouti ke sv. Anežce v roce 1988, otevřené dopisy předsedovi vlády v roce 1989 či podpora demonstrací při Palachově týdnu. Nejikoničtějším momentem pak byla jeho slova 25. listopadu 1989 během mše svaté na poděkování za svatořečení Anežky České: „Já i celá katolická církev stojíme na straně národa.“ A samozřejmě sem patří i Te Deum za prvního demokratického prezidenta Václava Havla.

Jak Tomášek vnímal to polistopadové období změn?

Pořád se snažil vidět jako důležitý moment morální obnovu společnosti. To mu opravdu leželo na srdci – aby velká politická a ekonomická transformace byla doprovázena morální obrodou. Ve svém projevu v roce 1990 připomínal, že je potřeba držet se osvědčených morálních zásad. Možná jsme tehdy vůbec nedohlédli, jak moc byla naše země morálně zdevastovaná, což se nám bohužel vracelo ve všech pozdějších problémech. Pro Tomáška však bylo tím nejdůležitějším momentem, že dovedl církev přes údolí stínů diktátorského režimu do země zaslíbené, do éry obnovené svobody církve. A jako novozákonní Simeon viděl světlo, které přichází.

Jaroslav Šebek: Hrdinou se člověk nerodí, ale stává (KNA 2024)