Naneštěstí byl Brikcius velice arogantní a zamiloval si moc i bohatství, které se mu podařilo nashromáždit. Jako osmnáctiletý jáhen vlastnil otroky a stáje s koňmi a opravdu potřeboval otcovské vedení. Když se mu Martin pokusil připomenout volání evangelia po chudobě a pokoře, Brikcius se mu vysmál. Dobrému biskupovi se posmíval, že je vlastně barbar, protože se narodil v dnešním Maďarsku, a provokoval ho otázkou, jak může člověk vychovaný ve vojenském táboře dávat rady jemu, který byl vychován v klášteře. Choval se k němu přezíravě a říkal mu „starý blázen“. Jeho chování bylo tak hrubé, že se někteří lidé obávali, jestli není posedlý. Naléhali na Martina, aby ho z komunity vyhnal a zbavil ho duchovního stavu, ale Martin byl trpělivý. „Jestliže se Ježíš dokázal domluvit s Jidášem,“ říkal, „pak se já určitě domluvím s Brikciem.“ Martin ho svým způsobem miloval, a dokonce se s ním podělil o jedno proroctví – tento ambiciózní a svévolný kněz se měl po Martinově smrti stát biskupem, i když jeho působení nemělo být bez problémů. Martin zcela jistě mohl udělat něco, čím by zabránil tomu, aby se jím tento arogantní a sebestředný muž stal. Ani teď neztrácel pokoj. Nedělal si o Brikciovi žádné iluze, ale dobře znal milost a byl si jist tím, že Bůh ji poskytne.

Po Martinově smrti byl Brikcius opravdu za biskupa zvolen. Všichni doufali, že bude aspoň průměrným služebníkem. A třicet let nebylo jeho působení ničím pozoruhodné – Brikcius byl spíše nedbalý, hodně ambiciózní a opakovaně byl církví vyšetřován, jestli neudělal něco, co by bylo hodno odsouzení.

Možná právě proto lidé tak snadno uvěřili tvrzení jedné ženy, že Brikcius je otcem jejího dítěte. Sám tvrdil, že je nevinen. Legenda vypráví, že vyzval ono nemluvně, aby shromážděnému davu řeklo, jestli je on jeho otec. A měsíční dítě prý odpovědělo, že není. Když ale tato příhoda přesvědčila dav jen o tom, že Brikcius provozuje čarodějnické praktiky, nosil ve svém plášti žhavé uhlíky, aby se jeho nevina prokázala tím, že uhlíky plášť nespálí. Lidé z Tours ale nebyli ochotni uvěřit, že by na něm bylo něco dobrého. Jejich podezření se teď navíc ukázala jako opodstatněná! Brikcia všichni znali jako špatného člověka, a takový tedy byl. A jestli chtěl odpuštění, ať si o ně jde do Říma požádat papeže. Lidé chtěli Brikcia vyhnat z města, třeba i násilím, ale Brikcius už chtěl odejít sám. To bylo ono protivenství, před kterým ho varoval biskup Martin a kterého se Brikcius obával. Ale byl rád, že už je to za ním.

Vyhnanství bylo pro Brikcia přínosné. Tento muž, kterého neobrátila ani láska svatého Martina z Tours, ani milost svátosti kněžství, ani desetiletí biskupské služby, si začínal uvědomovat, v jakém nebezpečí byla celé ty roky jeho duše. Semeno, které zasel svatý Martin, začalo klíčit. A pak také vykvetlo. Po sedmi letech exilu se Brikcius vrátil na svůj stolec jako jiný člověk, pokořený vším, co na něm Pán vykonal skrze nevraživost lidu, který mu byl svěřen. Předcházely ho zvěsti o jeho obrácení a lidé ho, i když zdráhavě, znovu přijali za svého biskupa.

Změna byla naštěstí trvalá. Brikcius si konečně uvědomil, jak hrozně se v mládí choval a jak málo udělal pro to, aby to napravil. Posledních sedm let života prožil v takové svatosti a pokoře, že jakmile zemřel, okamžitě byl uctíván jako světec, protože jedině světec mohl být tak radikálně proměněn milostí.

Možná jste takový Brikcius z Tours. Nebo možná nějakého takového Brikcia milujete. Anebo se vám s takovým Brikciem nedaří vycházet. Ať už ho prosíte o přímluvu za sebe nebo za nějaký svůj vztah, tento příběh nabízí velkou naději – člověk, kterého nesnášeli i světci, se sám stal světcem. Kéž se na jeho přímluvu my všichni, kdo jsme pyšní, staneme pokornými a kéž dostaneme milující, nesobecká srdce, jako bylo nakonec to jeho. Svatý Brikcie z Tours, pros za nás!

Meg Hunterová-Kilmerová: Proste za nás. 75 svatých, kteří na cestě ke svatosti hřešili, trpěli a zápasili (Karmelitánské nakladatelství 2024)