12. 11. 2024
|Ježíš ve své době mluvil výrazy, jimž rozuměli jeho současníci – palestinští Židé. To ovšem neznamená, že by jeho evangeliu nebylo rozumět v jiné době a v jiné kultuře. A platí to i pro evangelium, které uslyšíme při bohoslužbě tuto neděli (Mk 13,24-32).
Církev vždy věnovala velkou pozornost výkladu Bible s vědomím, že dávná slova proroků, Ježíše a jeho apoštolů byla dána z Boží dobroty lidem všech generací, dokud Pán nepřijde ve slávě. Slovy Druhého vatikánského koncilu „zjevením oslovuje neviditelný Bůh ze své veliké lásky lidi jako přátele a stýká se s nimi, aby je pozval a přijal do svého společenství… nejhlubší pravda… nám září v Kristu, který je prostředníkem a zároveň i plností celého zjevení“ (Dei verbum 2). To je třeba mít na paměti, když slyšíme nesnadná slova tzv. eschatologické řeči z Markova evangelia.
Ježíšova slova vskutku nepominou. Z toho plyne, že třebaže byla proslovena k jedné konkrétní historické generaci Ježíšových posluchačů, nejsou uvězněna v minulosti. Jsou stále živým Božím slovem, které má i dnes co říct. A to nejen jako nezávazná inspirativní myšlenka, ale jako zákon života. Není to Boží slovo, které by se mělo měnit a přizpůsobovat měnícím se okolnostem, nýbrž je to člověk, který má proměňovat sebe podle měřítka evangelia. Jde o proces obrácení srdce a života. Ne náhodou stojí naléhavá výzva k obrácení také v závěrečném dokumentu nedávné římské Synody o synodalitě.
Komentátoři nejsou úplně zajedno, o jakých dnech Ježíš v třinácté kapitole Markova evangelia mluví. Jde v celé pasáži o události v souvislosti se zbořením jeruzalémského chrámu? Nebo Ježíš postupně přechází k širšímu tématu, totiž k zániku celé pozemské civilizace a jejímu vyústění v „nové nebe a novou zemi“ na konci historie lidstva?
Jedno je jisté: Pán k nám nikdy nepromlouvá jako futurolog nebo věštec, který nás chce informovat o budoucím údělu, aniž nás přizve k jeho utváření. Proto v závěru úryvku připomíná: „O tom dni a té hodině však neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn, jenom Otec“ (Mk 13,32). Toto prohlášení je třeba číst v kontextu a nelze z něj nutně vyvozovat christologické sdělení, že by Syn byl nevědoucí. S trochou ironie mluví Ježíš na adresu lidí (a není jich málo ani mezi dnešními křesťany i nekřesťany), kteří si chtějí „vypočítat“, co a kdy se s nimi a se světem v budoucnu stane. To nepatří k evangeliu. Proto se na to Syna člověka neptejte. Ani to nevěštěte v ezoterických andělských seancích. Ale důvěřujte Bohu, který je váš Otec. Vše, co se děje a bude dít, je v jeho mocných rukou.
Na co se však máme Syna ptát, je jeho plán s tímto světem teď i pro budoucnost. Klíčová věta celého úryvku praví: „A tehdy lidé uvidí Syna člověka přicházet v oblacích s velikou mocí a slávou“ (Mk 13,26). Podle Danielovy sedmé kapitoly je v Ježíši svěřena lidem „vladařská moc… věčná, která nepomine… jeho království nebude zničeno“ (Dn 7,14). Je jisté, že na uplatnění této moci není třeba čekat na onen svět. Ježíš naopak přišel, aby jako spasitel všech lidí vládl už nyní. Proto Markův text mluví o „tomto pokolení“, které bude svědkem převzetí vlády Kristem.
Ano, Kristovo oslavení a na něm založená jeho vláda nad tímto světem nenastává bleskovým útokem. Podílí se na ní církev svou misií. O ní mluví onen trochu tajemný verš o andělech, skrze něž Pán „shromáždí své vyvolené ze čtyř světových stran, od konce země až po konec nebe“ (Mk 13,27). Pokud v tomto obrazu tušíme vizi posledního soudu, jistě se nemýlíme. Nicméně je tento soud předjímán tím, jak se Pánovo evangelium šíří a jak utváří život lidí. Tam, kde se koná obrácení a normou života se stává láska k Bohu a bližnímu, lidský život před Bohem už dosáhl svého cíle. Kristova misie je hnutí, které otřásá všemi domnělými politickými i kulturními jistotami. Podle biblických komentátorů nejsou v tomto procesu podstatné změny v kosmu. Jestliže o nich Ježíš mluví, hovoří jazykem proroků. A ti, když mluvili o zatmění slunce, měsíce a padání hvězd, vyjadřovali tím pády a proměny velkých světových říší a politických uskupení.
Ježíšovo slovo nás ujišťuje, že není třeba se bát mocenských her dnešní doby. Rozhodující je pracovat bez zbytečného triumfalismu na „shromažďování“ lidí pod Kristovou vládou pokoje a lásky. Církev totiž byla založena a poslána, aby shromažďovala lidi v pokoji a k jednotě.
Autor je teolog, přednáší biblistiku na KTF UK v Praze, kde je nyní děkanem