„Za život jsem doprovázel – a stále doprovázím – více lidí, kterých se to týká. Může se stát, že někdo má obavy, jak tyto blížící se Dušičky zvládne,“ říká P. Šebestián Smrčina OFM. Konstatuje, že dřív bylo běžné dopřát si čas truchlení, chodit v černém, mít doma vystavenou fotografii, třeba u ní zapálit svíčku, chodit na hřbitov – a odžít si svůj smutek.

„Zažil jsem nejednoho člověka, který při příležitosti prvního výročí, kdy mu umřelo dítě nebo manžel, a do té doby měl jeho věci v pokojíčku, najednou řekl, že je na čase to uklidit. Ukončit smutek. A také Dušičky jsou obdobím, kdy se ty věci jakoby ukončují a člověk je schopen jít dál,“ pokračuje františkánský kněz. Ovšem za předpokladu, že jsme si dovolili truchlit. Dnešní doba se bohužel vyhýbá konfrontaci se smrtí, jenže když si člověk nedopřeje truchlení, může se to s ním táhnout i více let. „Pak se to může překlopit do zloby, výčitek, hořkosti, sebelítosti nebo patologické navázanosti. A taky je dobré hledat někoho, kdo mi s tím pomůže,“ konstatuje P. Smrčina.

Mnohokrát „poprvé“

Rovněž Marie Sovadinová, ředitelka Domácího hospice Jordán, vybízí, že je správné nebát se hledat odbornou pomoc: „Každý mobilní hospic má poradny, kam je možné se obrátit, prožíváme-li těžké situace a cítíme se na ně sami nebo si s nimi neumíme poradit. Hospic v případě potřeby doprovází pozůstalé rodiny svých klientů po dobu jednoho roku po úmrtí jejich blízkého. Někdy to trvá déle, jindy kratší dobu. V týmu hospice bývá duchovní, psychoterapeut, psychologové i psychiatři.“

Dále připomíná, že nejen Dušičky, ale i ostatní události v prvním roce po úmrtí blízkého člověka jsou zátěžové: „Poprvé přichází bez toho, koho jsme měli rádi – první Vánoce, Velikonoce, narozeniny, dovolené. Je dobré mít kolem sebe někoho, s kým mohu mluvit o tom, co mě trápí. Nebýt sám a nebát se sdělovat, co prožívám. Důležité je, aby nás smutek neochromil natolik, že bychom nebyli schopni vrátit se po určité době do života. Na pohřbu jedné velmi mladé ženy zazněla věta, která se mi často vrací: Rána ze smrti blízkého člověka se nezahojí, ale je hojivé, že život přináší chvíle, které ránu ohladí a přikryje ji okamžiky, které dávají životu smysl.“

Dodnes vzpomíná na pacienta, který byl pokřtěný, ale celý život nechodil do kostela. Během měsíce, kdy byl v péči hospice, se u něho objevila touha mluvit s panem farářem. Ten měsíc stačil k tomu, že se spřátelili a pan farář chodil do rodiny. Když zemřel, rodina ho zavolala, aby přišel dřív, než přijede pohřební služba, a „odsloužil“ krátké rozloučení doma za přítomnosti rodiny a zdravotní sestry. Na pacientovo přání pak sloužil i zádušní mši při pohřbu.

Pán to má ve svých rukou

P. Smrčina poukazuje na to, že věřící člověk chová naději, že Duch Svatý pomůže hojit bolest, ale také je dobré si uvědomovat, že náš blízký nepřestal existovat. Lze za něj nechat sloužit mši svatou, pomodlit se, využít možnost odpustků. Jde o jinou podobu projevu lásky k zemřelému. „Dušičky jsou akt lásky, kdy pomáhám duším zemřelých. Už neřeším sebe, už to není mé vzpomínání, hroužení se do smutku, nýbrž konkrétní pomoc člověku, který odešel, skrze poklady církve,“ zdůrazňuje kněz. Památka všech věrných zemřelých je podle něj příležitostí i pro nepraktikující a nevěřící lidi, kteří na smrt běžně nemyslí, aby se s touto skutečností konfrontovali. A jak dokládá, právě v dušičkovém čase za ním překvapivě chodí lidé s tím, že by se chtěli nechat pokřtít. „Všiml jsem si, že v čase kolem Dušiček se objevují tyto momenty dozrávání nebo oživení vztahu s Bohem, návraty k Bohu,“ konstatuje P. Smrčina.

Co když je bolest příliš velká?

Někdy je bolest ze ztráty tak velká, že člověka přepadá strach, možná až panika, že to o Dušičkách nezvládne, že mu budou příliš připomínat jeho bolest. „Tady může pomoct neuhýbat pravdě. Má-li někdo strach, úzkost, neklid, tyto pocity v sobě živí a dává jim prostor, mají tendenci růst. Druhá věc, která pomáhá, je nezaměřovat se na sebe. Soustředit se na to, že Dušičky jsou časem pro aktivní pomoc někomu jinému. Když nemyslím na sebe, nýbrž na dobro druhých, zapomínám na své úzkosti, strachy, frustrace a spolu s ostatními křesťany mohu druhým zprostředkovat velké milosti. To je úkol, poslání a oni na to čekají,“ vybízí P. Smrčina s tím, že smutek pak přechází do zcela jiné perspektivy.

„Každý příběh je bolavý, některý však končí naplněním a velkou nadějí. A některý to naplnění přetaví tak, že pozůstalí i my v hospici cítíme, že jsme u něčeho mimořádného, tajemného,“ uzavírá ředitelka hospice Marie Sovadinová.