Zároveň bych se nikdy nedostala k této práci, kdyby mi osud nepřivedl do cesty neobyčejné lidi a já nebyla na správném místě. Původně jsem pracovala v nemocnici na akutních lůžkách, kde díky včasně nastavené terapii a medicínskému pokroku stran diagnostiky umíralo velmi málo pacientů. Tato skutečnost byla ovlivněna i tím, že pokud se pacientův stav zhoršil a již nebylo pomoci, byli překládáni na standardní oddělení. A když se už stalo, že u nás někdo umíral, bylo to těžké, mnohdy bezejmenné, neosobní, smutné, utrápené, osamocené. Až díky mobilnímu hospici jsem za dobu své sedmileté praxe…