1. 10. 2024
|Do Hospice sv. Lukáše v Ostravě jsem nastupovala na pozici pastoračního pracovníka. Do té doby jsem měla zkušenost jen s odcházením blízkých rodinných příslušníků. S vnitřní bázní a respektem jsem při přijetí stále opakovala, že nevím, co se mnou udělá každodenní setkávání s nevyléčitelně nemocnými lidmi, závěr jejich života a smrt. Nebyla jsem a nejsem žádná hrdinka.
Nastal den, kdy mě přivedli k mé první pacientce. Bylo jí 77 let, upravená, kultivovaná, přemýšlivá a v komunikaci rozvážná. První návštěva je vždy seznamovací, abych vůbec v duchovní oblasti zjistila, s kým mám tu čest hovořit. Paní mi sdělila, že byla v dětství pokřtěná v římskokatolické církvi, ve škole chvíli chodila do náboženství i do kostela, ale tatínek jí to pak zakázal, protože v kostele byla zima a ona byla fyzicky křehká a často nemocná. Nebyla proto ani u prvního svatého přijímání. Sdělila mi, že už pětadvacet let bojuje s rakovinou. Vyprávěla, jakou léčbu podstupovala a že…
Zbývá vám ještě 87 % článku!