Na jihu Polska záplavy nejtvrději zasáhly území čtyř diecézí – opolské, bílsko-żywiecké, svídnické a legnické. „Co tu vidíme, je hrozné. Trosky poházené před každou budovou, zdevastované obchody, zničené domy, chybějící okna i dveře a lidé, kteří odklízejí obrovské množství sutin, ukládaných podél ulic. Všude je prach,“ popsala pro Vatican News Dominika Chylewska z polské Charity, jejíž pracovníci i dobrovolníci se okamžitě vydali do terénu, aby zjistili, kde a jak je potřeba pomoci. Postiženým v těchto čtyřech oblastech už předali pomoc ve výši 1,5 milionu zlotých (bezmála 9 milionů korun) a také např. generátory či úklidovou techniku a náčiní. Jak podotýká Chylewska, životy zdejších obyvatel se během chvíle obrátily vzhůru nohama. „Nyní tráví veškerý čas odklízením trosek, mytím a úklidem,“ dodává.

O uplynulé neděli proběhla ve všech kostelích po celém Polsku finanční sbírka. „Chci vyjádřit soustrast těm, kteří prožili toto velké drama, ale zároveň je ujistit, že nejsou sami,“ předeslal předseda Polské biskupské konference Tadeusz Wojda a připojil: „Vyzývám všechny ke štědrosti, podpoře a pomoci, jakou jsme vždy projevovali. Štědrost Poláků je velká.“ Prostřednictvím Charity se sbírají další finance a také potraviny, čisticí prostředky a jiná hmotná pomoc. A připravuje se pomoc psychologická. Svídnická diecézní Charita pamatuje i na bezdomovce, pro které zřídila mj. provizorní jídelnu.

Voda až ke kazatelně

Jedním ze symbolů pohromy se stal klášter františkánů v Kladsku na jihozápadě Polska. „Voda tu sahala až do tří metrů,“ upozornil pro Vatican News farář z blízkých Oldřichovic P. Stefan Łobodziński. Jeho kostel na říčce Biala Ladecká zatopený nebyl, voda se ale dostala do kotelny a přilehlého historického mauzolea. Nisa, do níž se říčka záhy vlévá, se rozlila dramatičtěji. „Lidé hledali, kde by se mohli před vodou schovat, a někteří ukázali dobré srdce a přijali své sousedy ve svých domovech,“ poznamenal kněz. Lépe na tom nebyla ani barokní bazilika Panny Marie Růžencové při klášteře, kde voda vystoupala na úroveň kazatelny, a fara, kterou řeka zatopila po střechu. To znamená téměř stejnou výši jako při tisícileté vodě v roce 1997.

„Díky pomoci dobrých lidí bylo možné ještě před příchodem povodňové vlny vynést do horních pater kláštera věci ze sakristie: roucha, kalichy, monstrance a další předměty. Nejsvětější svátost jsme z kostela přemístili do klášterní kaple v prvním patře,“ píší františkáni na svém Facebooku. Kostel s klášterem nyní uklízejí i dobrovolníci, pro které se zdejší klarisky rozhodly vařit a poskytly své prostory k uskladnění materiální pomoci. Tu společně s bratry rozdělují také dalším potřebným. Poškozený inventář baziliky kontroluje a zabezpečuje odborný konzervátor. „Bude nutná důkladná renovace a minimálně měsíc tu nebude možné sloužit mši svatou,“ upozornil P. Łobodziński.

Ukázala se křehkost stvoření

S myšlenkou na povodně a její oběti vyrazili v neděli 22. září z Hnězdna poutníci, kteří se účastní ekumenické pouti za klimatickou spravedlnost s cílem 15. října v Berlíně. Na cestu jim požehnal polský primas Wojciech Polak, který pro ně předtím v hnězdenské katedrále sloužil bohoslužbu v rámci probíhající Doby stvoření. Na příkladu povodní připomněl, jak úzce může otázka ochrany stvoření souviset s konkrétními dopady na majetek, zdraví a životy tisíců lidí.

Myšlenku Doby stvoření s čerstvou zkušeností katastrofy propojili také v Rakousku. Voda zde ničila hlavně ve spolkové zemi Dolní Rakousko a zasažena byla také známá opatství a poutní místa Heiligenkreuz, Melk nebo Zwettl. „V těchto těžkých dnech obzvlášť silně pociťujeme zranitelnost našich životů a zároveň křehkost našeho životního prostředí,“ vystihl v diecézních novinách Kirche bunt biskup diecéze St. Pölten Alois Schwarz.

Podobně při ekumenické bohoslužbě k Době stvoření ve Vídni, na které se podíleli zástupci většiny církví v Rakousku, vyzval podle agentury Kathpress představený rakouských evangelíků Thomas Hennefeld: „Svým životním stylem přivádíme zemi na okraj propasti, ale nechceme to uznat. Bůh sesílá na egyptskou zemi a lid spoustu ran, faraon však zůstává dlouho neohrožen. Nechovejme se jako faraon, když nechceme vidět a poznat, co způsobujeme, a chceme žít dál jako dřív, přestože varovná znamení jsou neklamná!“

Účastníci bohoslužby se shodli, že jednou z odpovědí na současné hrozby je kultura sdílení. A podobně to ve svém sloupku zdůraznil biskup Schwarz: „Ježíš nás volá, abychom tu byli jeden pro druhého – zvláště v těžkých časech. Skutečná velikost totiž nespočívá v hmotných statcích, ale ve službě druhému.“