Naposledy jsme spolu vedli rozhovor před sedmi lety těsně před vaší primiční mší svatou. Jaký byl bratr Kliment tehdy a jaký je dnes?

Byl o sedm roků mladší a o nějaké kilo lehčí. Za tu dobu u sebe nic zvláštního nepozoruji. Mohl jsem ale něco udělat, vidět a zažít. To základní je stejné. Stále jsem to já.

Nepřibyl vám náhodou před jménem další titul?

Udělal jsem si doktorát ze slovanské jazykovědy.

Lze shrnout, jak bylo naplněno prvních sedm let vaší kněžské služby?

Vrchovatě! Díky řádu se dá říct, že vedu velmi pravidelný život. Mám režim modlitby a společenství bratří. Vnitřní prožívání lze těžko slovy vyjádřit. Je to ale základ, z čeho musí vše vyrůstat. Celých sedm let pracuji v Arcibiskupském gymnáziu v Praze a před pěti lety jsem dostal na starosti farnost sv. Jiljí v centru Prahy. No a potom mám své zájmy, kterým se věnuji.

Jaké?

Staroslověnštinu. Zajímá mne slovanská jazykověda a rekonstrukce cyrilometodějského křesťanství. Jak kázali, o čem mluvili, jak to znělo.

Jsou z té doby zachovány nějaké promluvy?

Ano! A to se všechno musí odkrývat.

Už se vám něco podařilo odkrýt?

No jejda! Je jich devět.

Ví se, čí jsou?

To je otázka. Víme spíše datum, je to okolo roku 892 až 900. Zřejmě to byl někdo ze žáků Cyrila a Metoděje. Napsal je velice vzdělaný člověk a je to jasná cyrilometodějská linie. Jsou rozptýleny v Srbsku, Bulharsku…

Takže putujete Evropou po archivech?

Dnes ani nemusím. Stačí napsat dopis představeným pravoslavných církví na konkrétních místech a oni mi potom pošlou kopie vzácných starodávných rukopisů z jejich archivů. Následně to různě luštím a dávám dohromady. Pro mě to není jenom věda, ale něco velmi inspirativního, protože jde o průnik do mentality křesťanů slovanského světa. Člověk odkrývá, jak byla cyrilometodějská misie univerzální. Jsou tam intuice, které z toho vyskakují.

Například?

Stále mám před očima jednu věc. Oni přišli do barbarského prostředí a je úplně jasné, že sem z Byzance přinesli úplně to nejlepší, co v té době mohli. Ty nejlepší autory. Neošidili vůbec nic. Z věcí, které se zachovaly, je vidět, že to vzali opravdu velmi vážně a že jsme nebyli žádná druhořadá destinace. A to je na tom pro mě to nejlepší. Musím totiž hospodařit se svým časem, proto si vybírám a snažím se číst to nejlepší. Pokud dělám s lidmi nějaké přípravy, třeba na křest, vždy také beru ty nejlepší věci, co znám. A lidé, co za mnou přicházejí, to ocení.

Kolik ovládáte jazyků?

Umím francouzsky, anglicky, makedonsky, trochu bulharsky, protože tam často jezdím, rusky jsem se naučil trošku mluvit díky ukrajinským uprchlíkům a vystudoval jsem klasickou řečtinu. Nyní se přes aplikaci začínám učit italsky, protože jezdím se studenty do Říma.

Měl jste před sedmi lety nějaké představy, ale vše bylo nakonec jinak?

Nevěděl jsem tehdy, jaké to je, být knězem. Musím říct, že mé představy byly mnohem skromnější, než je skutečnost. Je to spíše velmi překvapivé a lepší, než jsem si myslel, včetně mého působení na Arcibiskupském gymnáziu.

Po celou dobu své kněžské služby žijete v pražském dominikánském klášteře, který je při kostele sv. Jiljí. Kolik vás tam žije bratří?

Osm.

Můžete nezasvěceným přiblížit, jak vypadá váš režim dne?

V sedm ráno společné ranní modlitby, chvály, četba Písma, rozjímání, snídaně a potom se rozejdeme každý za svými povinnostmi. Okolo poledne společná modlitba během dne, po obědě následuje půlhodinka rekreace, káva, povykládáme si, aby se udržovalo bratrské společenství.

Lze to stíhat ve všední dny, když pracujete na gymnáziu?

Když jsem ve škole, tak to samozřejmě nestíhám, ale když mohu, jsem tam.

Po celých sedm let jste spirituálem gymnázia?

Byli jsme tam s bratrem Hyacintem dva. Před rokem ale odešel do Plzně. Našel se za něj pokračovatel z řádu kapucínů, bratr Marián. Učím také od počátku náboženství v nižších ročnících osmiletého gymnázia. Během covidu jsem pro ta děcka natáčel podcasty, aby hlavně neseděla jen doma, šla ven a do sluchátek si pouštěla, co jsem pro ně nahrál. Po návratu domů tam pak studenti našli pětiminutový záznam, kdy si každý zapsal nadiktované. Měl jsem pro ně tehdy i jazykový seminář, kdy jsme se učili rozumět každému slovanskému jazyku na základě nějakých podobností. Zabrousili jsme i do radějovského dialektu a studovali tamní nářečí.

Překvapilo vás na gymnáziu něco?

Člověk tam není ničeho ušetřený. Dostává opravdu do těla. Jsou tam studenti věřící, nevěřící i jiného vyznání. Považuji to za velmi důležité místo setkávání mezi křesťanským a nekřesťanským světem.

S možností evangelizace?

Velice! Za tu dobu jsem pokřtil hodně děcek! Musím ale říct, že to prostředí vede i k odpadu od víry. Není to jenom plus. Prostě tak to je. Někdy si říkám: „Pane Ježíši, co jsme udělali špatně? Co bylo zle?“

Vnímáte, že to mají dnešní náctiletí v něčem těžší než vaše generace, když dospívala?

Určitě! Dnes se stále mluví o tom, že každý musí být informovaný. Pokud ale mladý člověk dostane informace a neví, jak s nimi naložit, chybí mu vedení, jak si s tím má poradit? Důležitější než informace je formace – jednoduchá moudrost vědět, jak žít. Vzdělávání a výchova jsou spolu velmi spojené. V náboženství můžete navykládat, co chcete. Jak se ale modlit, jak dnes žít jako křesťan a nezbláznit se ze všeho? Jak se dělit o víru? Jak se postavit k tomu, že z některých věcí z dějin církve člověk neskáče radostí?

I aktuální dění uvnitř církve není občas zrovna radostné…

Určitě, a tihle mladí jsou velmi citliví. Oni se stydí za něco, co třeba křesťané dělají či říkají. Moc dobře si uvědomují, jak je velmi důležité, abychom dbali o dobrou pověst křesťanství a příznivý společenský či mediální obraz církve. Oni Krista mnohdy neodmítají, ale stydí se za církev, protože se jim mnozí vysmívají kvůli tomu, co se v ní děje. Říkám jim, že musíme začít od začátku budovat menší společenství a najít, kdo je Kristus. Nedělejme proto nic velkého, buďme střízliví, ale poctiví. Musíme je mít rádi a to oni vycítí. Na to jsou mistři. Přesně poznají, jestli je chceme jen mentorovat, nebo je máme fakt rádi, že jim chceme přinést dobro a Krista.

Tenhle rozhovor vedeme na konci prázdnin na faře vedle kostela sv. Cyrila a Metoděje v Březové jen kousek od slovenských hranic. Co tu vlastně podnikáte?

Jak říká P. Jura Pospíšil ze Strání, jsme na Balkáně neboli v Asii (směje se). Máme tady čtrnáct dnů duchovní obnovu pro mladé lidi od 12 do 18 let s názvem Oáza. Podle věku jsou účastníci rozděleni do dvou skupin. Pomáhá mi skupina šesti animátorů, kteří už určitou formací prošli. Celkem nás bylo osmadvacet. Byl to dost intenzivní program.

Den jste začínali rozcvičkou?

Ne, chválami o půl osmé ráno. Oni jsou větší modlitebníci než já. Po snídani byla mše svatá. Ta byla vždy důkladná s přijímáním podobojí, zpíváním, pozdravením pokoje každý s každým, s mazáním svatými oleji, používali jsme kadidlo z Etiopie a hory Athos. Potom jsme měli katecheze, hodinu na rozjímání Božího slova, skupinky, které vedli animátoři, a znovu se probírala témata. Během patnácti dnů jsme prošli patnáct růžencových tajemství Kristova života od početí až smrt na kříži. Slavili jsme Vánoce, Velikonoce… Prostě během těch patnácti dnů jsme prožili celý liturgický rok.

Byl prostor chodit do přírody?

Pořád! Dopoledne byl duchovní program, odpoledne siesta a potom jsme chodili na výlety, ale i na besedy s obyvateli Březové. Účastníci tam docházeli i sami, protože místní už znají. Sbírali jsme trnky a další ovoce.

Pokolikáté tady už jste, a proč jste zvolil při výběru právě Březovou?

Potřebuji být někde, kde to mám rád. Miluji Bílé Karpaty a je tady i „moja řeč“. Nesmírnou výhodou samozřejmě je, že je zde k dispozici volná fara, krásná zahrada, hned vedle kostel a potřebné zázemí.

Kdo vám vařil?

Paní Iva Jakešová z pražského Bistra 8 na Letné, kterou jsem pokřtil. Říkala, že neměla takovou výchovu a chce tady být s námi. Vaří výborně! Připravovala nám samé speciality. A obyvatelé Březové nám zase nanosili hromadu domácích vajíček, buchet, čerstvého ovoce a zeleniny – vše v bělokarpatské bio kvalitě! Co si víc člověk může přát?

Před sedmi lety jsem vám po svěcení položila otázku, co si myslíte, že je na kněžství nejtěžší. Jak vidíte odpověď dnes?

Už si nepamatuji, co jsem tehdy řekl, ale nyní si myslím, že je důležité umět vyvážit soukromí a službu. Zatím se ve mně všechno slévá. Připravuji například snoubence, vyprávíme si, je to družné. S odstupem pak ale nemohu se všemi, s nimiž jsem se ve službě setkal, udržovat styky, protože je jich příliš mnoho. Bojím se, že navodím dojem, že jsem na ně zanevřel nebo zapomněl, což ale není vůbec pravda. Zkrátka jen nejsem schopný být s tím množstvím lidí v živém kontaktu a dávat jim čas. Na nikoho nezapomínám, mám všechny rád, ale zjišťuji, že jsme omezení tvorové, býváme unavení a máme k dispozici jen určitý čas.

Je pro vás tedy nejtěžší udržet si určité hranice?

Ano, ale ptám se sám sebe: Je to správné? Vím, že Pán Ježíš odjel na pusté místo a lidé za ním stejně přišli. On se zvedl a začal k nim mluvit, protože byli jako ovce bez pastýře. Něco jim dal. Uvědomuji si, že díky věku se už trochu vzdaluji od svých studentů a začínám si více rozumět s jejich rodiči. Moc si cením některých přátelství, která tak vznikla. A někteří z nich třeba vůbec ani křesťané nejsou. Přesto se scházíme a jedeme třeba na nějaký výlet. Kontakt s nepokřtěným prostředím mě udržuje ve střehu, kdy člověk stále nežije jen ve své bublině věřících. Modlím se za ně a rád si poslechnu jejich názory. Oni nemají důvod mi něco zastírat. Dozvím se tak čistou pravdu a jejich pohled na věc.

P. KLIMENT TOMÁŠ MIKULKA (nar. 20. prosince 1985 v Kyjově) vystudoval Gymnázium Kyjov a poté klasickou řečtinu a slovanskou jazykovědu na Univerzitě Karlově. Po získání magisterského titulu vstoupil v roce 2010 do noviciátu dominikánského řádu v Olomouci a po roce složil časné sliby. V letech 2011–2017 žil v Bordeaux a Toulouse ve Francii, kde vystudoval teologii. Věčné sliby složil roku 2015 a 7. července 2017 byl vysvěcený na kněze. Od roku 2017 žije v Praze, kde je spirituálem a pedagogem Arcibiskupského gymnázia a správcem farnosti sv. Jiljí.