Je ráno pátého dne po povodni a P. Bogdan Sikora OFMConv. kráčí po klášterní zahradě mezi vyneseným nábytkem. Muži v červené bundě vyzvání telefon a každou chvíli se ho někdo z pomocníků ptá, do čeho se pustit. „Tady byla začátkem týdne dva metry hluboká a víc než deset metrů dlouhá jáma,“ ukazuje k těžké bráně kláštera, se kterou si voda pohrála jako se smítkem. Dobrovolníci už kráter zahrnuli a otevřeli tak příjezdovou cestu ke klášternímu zázemí, odkud je teď možné vyvážet promočené a zabahněné kusy nábytku, matrace, sochy a vše, co leželo ve výšce do půldruhého metru od podlahy.

S mobilizací dobrovolníků začal hned v pondělí po povodni farář z Horního Benešova P. Jan Randa. Přes sociální sítě se začaly šířit fotky zaplaveného kostela s informací, že dva řeholníci v seniorském věku na úklid sami nestačí. A lidé začali jezdit. Zblízka, z východních Čech, Vysočiny i jižní Moravy. Viktor, který má na modrém tričku logo Orla, dorazil z Brna. „Viděl jsem výzvu po dobrovolnících. Nakoupil jsem, co se do auta vešlo, a sdílel, že mohu někoho vzít s sebou. Přijeli jsme tři,“ popisuje s čelovkou na hlavě o přestávce, kterou bratr Bogdan vyhlásil.

Asi 50 pomocníků svačí buchty a hřejí se na slunci. Jasno ale není, víří se prach ze suchého bahna. S Viktorem je tu také Martina. „Ta spoušť se nedá popsat. Než jsme dojeli do města, povodni skoro nic nenasvědčovalo. Pak najednou střih: apokalypsa jako ve válce,“ říká.

Po pěti dnech zmizelo bahno z kostela, refektáře i kaple. Spousta práce ale zůstává, ví provinciál minoritů P. Piotr Pawlik. „Když jsem uviděl tu spoušť, měl jsem slzy v očích. Obdivuji spolubratry, že mají pokoj v srdci a hlubokou víru, bez ní by to nezvládli. Chtěl bych poděkovat, že lidé posílají dary. Františkáni z polského Glogówka sem vozí jídlo,“ zmiňuje a podotýká, že pomoc dobrovolníků bude klášter potřebovat ještě dlouho.