27. 8. 2024
|Biskupa MARTINA DAVIDA, který je předsedou Komise ČBK pro liturgii, jsme se zeptali, co to vlastně požehnání je a co do života věřícího člověka vnáší.
Každé žehnání je ve své podstatě prosbou k samotnému Bohu, aby seslal své dobro či ochranu na konkrétní osobu, skupinu, místo nebo i předmět – a tedy modlitbou, kterou dotyčnou osobu, místo nebo věc svěřuji do Boží dobroty a ochrany. V přeneseném významu je to jakékoliv přání dobra. Může probíhat pomocí gest, slov nebo třeba pokropením svěcenou vodou.
Svěřovat někoho Boží dobrotě a prosit o Boží ochranu může každý. Žehnání v tomto smyslu náleží tedy také laikům. Můžeme zmínit například rodičovské požehnání dětem. Nejdůležitější je přitom vždy úmysl žehnajícího – a pokud ten je dobrý, a navíc provázený touhou po Bohu, je to víc než správně vyslovená žehnací modlitba, jak ji nacházíme v „benedikcionálu“ – Obřadech žehnání. Oproti tomu kněžské požehnání má rozměr liturgický a svátostný, vyplývající ze svátosti svěcení. Tedy žehnat druhému může kdokoli, ale každý tou formou, jaká mu náleží.
Paleta je velmi široká: od lidí přes stavby, dopravní prostředky, pracovní pomůcky až po zvířata, polnosti, pokrmy a mnoho dalšího. Vždy vycházíme z toho, že žehnání je přáním, aby daná věc či místo sloužily k dobrému účelu, k němuž jsou určeny. Naopak není možné žehnat předměty či činnosti, které slouží zlu. Zde se může jednat o zbraně, mučicí nástroje, okultní předměty, drogy, hazardní hry nebo žehnání člověku k tomu, aby provedl něco nekalého.
Požehnání nepůsobí změnu ve smyslu magického chápání, podstata předmětu se nemění. Požehnáním je ale vyjádřeno, že daná věc patří Bohu a je určena k dobru. A zároveň některá žehnání přivádějí člověka k vděčnosti – například požehnáním jídla se pokrm nemění, ale jsme vedeni k tomu, abychom si uvědomili, že vše máme od Boha, a tímto vědomím nás pak i jídlo s Bohem spojuje. Žehnání má tedy sloužit vztahu mezi člověkem a Bohem.
Jak jsem již zmínil, žehnání je vlastně přání dobra. Takže žehnat Bohu znamená přát mu dobro, radovat se z toho, že je. Raduji-li se z Boží existence a přítomnosti, sám dostávám od Boha velký dar. Žehnat Bohu tudíž znamená v konečném důsledku obdarování člověka, protože se raduji z existence Toho, který mi dal život, a tím i ze svého života samotného.
V životě je mnoho věcí, které nemůžeme určit. Rodiče neovlivní, pro kterou cestu je rozhodnou jejich děti, lékař nezaručí, že se jeho pacient uzdraví. Často mnoho nezmůžeme. Když ale žehnáme, svěřujeme dotyčnou osobu do péče a ochrany Pána Boha, tedy do nejlepších rukou. Je to akt důvěry, víry a také dobré vůle, kterou takto projevujeme.