Na mnoha místech naší planety je voda vzácností. Od kamarádů z Jižní Ameriky vím, že někde je pitná voda dokonce draží než nafta nebo benzín. V těchto krajích lze o vodě mluvit bez nadsázky jako o tekutém zlatu.

Čas letních prázdnin mnohým z nás nabízí rozmanité příležitosti „zažít“ vodu jinak. Například, když zmokneme až na kost, když je třeba přebrodit rozvodněný potok, který strhl lávku, nebo když narazíme na studánku s obrázkem Panny Marie či dorazíme na poutní místo, kde zázračně vytryskl pramen. Voda je pro nás lidi stejně potřebná jako fascinující. Není divu, že v ní starověcí filozofové viděli jeden ze čtyř základních elementů spolu s ohněm, vzduchem a zemí. A také, že právě ona získala důležitý význam v Písmu svatém, v životě církve i lidové zbožnosti.

Přináší život i smrt

V Bibli je voda znamením života a požehnání. Na počátku Starého zákona čteme, že se Boží duch vznášel „nad vodami“ (Gn 1,2) a život je zde poprvé zmíněn právě v souvislosti s vodou (srov. Gn 1,20). Podle starobylé představy, která byla vlastní také biblickým autorům, je celý svět zespoda i svrchu obklopen vodou. Vody jsou nad nebesy, a proto z nich padá rosa a déšť, stejně jako i pod zemí, a proto z ní vyvěrají prameny zavlažující „tvář země“ (Am 5,8). Starý zákon tak představuje Hospodina jako Boha Stvořitele a Dárce života. Bůh na poušti dává spatřit studnu Abrahamově zemdlené otrokyni Hagar, Izraeli na poušti nechává vytrysknout vodu ze skály, proroku Eliášovi připravuje útočiště u vod potoka Kerítu… Voda ovšem nepřináší jen život, ale také smrt. Genesis vypráví, jak vody potopy zaplavily zemi a zachránilo se jen osm lidí, kteří nalezli útočiště v Arše spravedlivého Noema. Voda se rovněž stala pastí pro faraónovo vojsko, když Izrael přecházel Rudým mořem. Voda zemi očišťuje od zla a hříchu.

Z Nového zákona stojí za zmínku především Janovo evangelium, kde se voda stává znamením Ducha Svatého. Krev vytrysklá z Ježíšova boku je znamením Ježíšovy smrti – v perspektivě čtvrtého evangelia symbolem Kristova vítězství a oslavení – a z téhož boku proudící voda zase toho, že světu byl darován Duch Svatý: „Kdo žízní, ať přijde ke mně a pije“ (J 7,37). Evangelista vysvětluje, že Ježíš toto „řekl o Duchu, jehož měli dostat ti, kdo uvěřili“ (J 7, 39).

Kropenka jako připomínka křtu

Rovněž v životě církve má voda nezastupitelné místo, neboť bez vody není možné křtít. V Didaché, starém dokumentu ze 2. století, nacházíme tyto pokyny pro udílení křtu: „Nemáš-li tekoucí vodu, pokřti v jiné, nemůžeš-li ve studené, pokřti v teplé. Nemáš-li ani jednu, vylij na hlavu třikrát vodu ve jménu Otce a Syna a svatého Ducha.“ Svatý Ambrož později ve 4. století napíše v jednom ze svých dopisů, že v církvi je „voda a slzy – voda křtu a slzy pokání“. Ve křtu je voda tím, co přináší život i smrt. Životem je nové zrození „z vody a z Ducha“ (J 3,5) a smrtí je účast na Kristově smrti (Řím 6,3-5) a zároveň zkáza hříchů, které jsou vodou křtu „odplaveny“ a zničeny.

Celý křesťanský život spočívá v rozvíjení křtu, nejdůležitějšího okamžiku lidského života. A protože křest není možné opakovat, obnovujeme jej a připomínáme si obmytí křestní vodou zejména tehdy, když se dotýkáme svěcené vody v kropence a žehnáme se znamením kříže. Jednou jsem byl svědkem toho, jak kdosi, zpit pod obraz Boží, vstoupil vrávoravým krokem do kostela, upřeně se zahleděl do kropenky a ošplouchl si v ní obličej. Jenže, jak čteme v prvním listu apoštola Petra, křest (a ani voda v kropence) „nesmývá špínu z těla, ale vyprošuje nám u Boha, aby bylo čisté naše svědomí“ (1P 3,21). Kropení svěcenou vodu proto vyjadřuje naši touhu po odpuštění hříchů a přátelství s Bohem. Předměty požehnané modlitbou církve a pokropené svěcenou vodou nám mají připomínat Boží blízkost a pomoc.

Voda jako pozvání k modlitbě

Ano, voda pro nás může být něčím naprosto bezcenným, obyčejným a samozřejmým, ale také se pro nás tatáž voda může stát znamením Boží péče, dobroty a lásky. Až vložíme ruku do kropenky, až bude pršet jako z konve, až se budeme dívat, jak Slunce zapadá do mořských vln, nebo navštívíme zázračný pramen na poutním místě, můžeme si vzpomenout na Boha Stvořitele, Dárce života, Dárce vody a požehnání a každá taková chvíle – i ta nejobyčejnější – může být naplněná jeho přítomností a pro nás se může stát jedinečným pozváním k modlitbě.