Zdaleka to není jediná sportovní akce s velkým, alespoň mediálním, dopadem do našich životů. Jen letos jsme slavili titul mistrů světa v hokeji a s napětím sledovali zápasy fotbalového mistrovství Evropy. Jsou olympijské hry něčím výjimečné? Mají nám co nabídnout? Je vůbec dobře je sledovat?

V mnohém jde o výjimečný a inspirativní podnik. Se svým čtyřletým cyklem představují hry vrcholnou událost pro nejlepší sportovce světa. Často jsou vrcholem kariéry, zúročením přípravy a cesty trvající roky nebo i desítky let. O silné osobní příběhy tak nebývá nouze. Zároveň je to zcela jedinečná přehlídka pestrosti sportu a jeho disciplín, kultury, národů a osobností. Zkrátka je to spektákl. A k tomu návdavkem akce s největším rozpočtem a mediálním pokrytím, jakou dnešní svět zná.

Je tedy na místě věnovat této veskrze světské kratochvíli svůj čas a pozornost? Tak jako v mnoha jiných životních situacích je to jistě otázka přiměřenosti a kontextu. Pro mne jsou olympijské hry moderním eposem vyprávějícím nepřeberné množství příběhů. Ty umí být kontroverzní, skandální i pobuřující a média se bohužel zejména takovým ráda věnují. Ale stejně dobře a v nemenším množství lze nalézt příběhy inspirativní, hrdinské a často i dojemné. Je jistě jen na nás, jak tuto zprávu o dnešním světě budeme číst.

Jako laik si troufnu přiznat, že číst v knize života je pro mne často snazší a srozumitelnější než orientovat se v Písmu. Tam často nerozumím dobovému kontextu, tápu ve východiscích a bez poučené interpretace se ztrácím. K soudobým osobním příběhům olympijských sportovců se umím vztahovat o poznání přímočařeji a snad i sám je umím, nebo aspoň některé z nich, rozumně interpretovat. O dva z těch, které se mne letos dotkly, bych se chtěl podělit.

Největší hrdinka

Největší hrdinkou letošních her je v mých očích americká gymnastka Simone Bilesová. Mladá žena (27), která je v gymnastickém světě veteránkou a nově i ikonou, která snese srovnání jen s legendární Věrou Čáslavskou. A to platí jak v ryze sportovní, tak lidské rovině. Obě dvě jsou držitelkami jedenácti medailí a po plavkyni Katie Ledecky jsou historicky medailově nejúspěšnějšími olympioničkami. Simone Bilesová, která letos vybojovala tři zlaté a jednu stříbrnou medaili, je navíc jedinou ženou, která na mistrovství světa dokázala zvítězit v každé soutěži ve víceboji, do které nastoupila. Její inspirativní příběh začíná už v útlém dětství, kdy byla svěřena do pěstounské péče svých prarodičů, protože její matka závislá na alkoholu se o ni a její sourozence nedokázala postarat. V roce 2018 byla Bilesová jednou z klíčových svědkyň v procesu s lékařem Americké gymnastické federace, který dlouhodobě zneužíval mladé sportovkyně. Tlak spojený s pozicí hvězdy a „medailové naděje“ společně s nezhojeným traumatem pak vedly k jejímu nervovému kolapsu při tokijské olympiádě (2021). Bilesová, která následně přerušila sportovní kariéru, se pozoruhodně vyrovnala se svým „selháním“ a stala se advokátkou psychického zdraví sportovců. K výkonnostní gymnastice se dokázala vrátit až vloni a opět udivuje svět svými výkony.

Zlatým písmem se do olympijské historie zapsal i obhájce titulu z roku 2021 švédský tyčkař Armand Duplantis (24). Ve své disciplíně je už řadu let hegemonem a mnohonásobným rekordmanem. Nový rekord ustanovil i v Paříži a zbylé medailisty porazil o 30, respektive 35 cm. Za ještě zajímavější považuji to, co se dělo během jeho rekordního pokusu. Soutěž už pro všechny závodníky s výjimkou Duplantise skončila. Dva zbylí medailisté ale na stadionu zůstali a nejenže Duplantisovi sami fandili, společně roztleskávali celý stadion k podpoře svého „soupeře“. Po úspěšném rekordním pokusu Duplantise pak všichni tři medailisté před zaplněnými tribunami v bratrském objetí slavili svůj úspěch.

Tyto a mnohé další příběhy z Paříže jsou pro mne nejen zdrojem inspirace, ale i připomínkou toho, že to já nesu zodpovědnost za to, jak hledím na svět kolem sebe a jak ho prožívám. A proto „změňme smýšlení, neboť Boží království je blízko“.