30. 7. 2024
|Zatímco Kamala Harrisová je pro starý kontinent trochu neznámá, případné zvolení Trumpa prezidentem USA nevěstí nic dobrého.
Díky bezprecedentní podpoře ze strany voličů demokratů, sponzorů i zákonodárců a dalších představitelů strany je prakticky jisté, že se Kamala Harrisová stane kandidátkou demokratické strany na prezidentku USA. V profi lech současné viceprezidentky se často skloňuje především její expertíza coby státní návladní v San Franciscu a ministryně spravedlnosti státu Kalifornie. Kritika se zase zaměřuje na její spíše nepovedené angažmá viceprezidentky v otázce imigrace a situace na jižní hranici USA s Mexikem.
Zahraniční politika většinou americké prezidentské volby nevyhrává, avšak přehled zahraničněpolitických postojů Harrisové zatím v českých médiích chybí. Přitom vize toho, jakou roli mají USA hrát v mezinárodních vztazích, je pro malé země jako Česká republika klíčová a je třeba vědět, co nejen od Harrisové, ale i Donalda Trumpa čekat.
Co by v kostce znamenalo zvolení Kamaly Harrisové? Žádné zásadní změny směřování. Konzistentní názory na spolupráci v rámci Severoatlantické aliance, pokračující podpora Ukrajiny. Naopak návrat Donalda Trumpa by mohl ohrozit nejen NATO a územní celistvost Ukrajiny, ale i obchodní vztahy Evropské unie s USA a celkově globální obchod.
Harrisová od roku 2022 jezdí na Mnichovskou bezpečnostní konferenci, kde opakovaně ujišťuje evropské spojence o odhodlání USA dále podporovat Ukrajinu proti ruské agresi. Minulý rok například oznámila, že USA budou Ukrajinu podporovat, „jak dlouho bude potřeba, a v tom nezaváháme“. Na červnovém mírovém summitu o Ukrajině se Harrisová setkala přímo s prezidentem Zelenským a opětovně odsoudila ruskou agresi. Coby člověk, který spojil velkou část svojí kariéry s právem a pořádkem, se Harrisová (alespoň podle různých vyjádření) dívá na mezinárodní politiku právě prizmatem práva a řádu: zdůrazňuje, že Rusko svojí agresí mezinárodní pořádky a normy porušuje, a musí tak za to zaplatit.
Jedná se o strategický zájem USA a zajištění dodržování pravidel mezinárodních vztahů. Případný pád Ukrajiny či ústupky Rusku by totiž mohly mít zásadní dopad i na čínský postoj k možné invazi na Tchaj-wan, který je kvůli výrobě mikročipů a zeměpisné poloze klíčový pro americké pozice v Asii.
Letos v Mnichově Harrisová jednoznačně potvrdila závazek USA k vzájemné obraně členských států NATO. Dokonce jej označila za posvátný pro sebe, prezidenta Bidena a celé USA. Lze tedy očekávat, že by pokračovala v krocích Joea Bidena, které vedly k postupnému, ale významnému nárůstu v počtu zemí NATO investujících alespoň 2 % HDP do obrany. Naopak Donald Trump svými prohlášeními a postoji vyvolává ve většině evropských zemí spíše paniku. V rozhovorech i na předvolebních shromážděních opakovaně hovoří o tom, že pokud nebudou země NATO dávat dostatek peněz na svoji obranu, nechá je klidně napospas Rusku. Bidenovu podporu Ukrajině pak Trump dlouhodobě zesměšňuje a tvrdí, že právě on má v rukávu schované jednoduché řešení současného konfl iktu – není obtížné si domyslet, že mír by nejspíše Ukrajinu stál značnou část území a kdoví jaké nevýhodné uspořádání sousedských vztahů s Ruskem.
Jinými slovy Trumpovo ryze transakční pojetí mezinárodních vztahů vůbec neobsahuje neo-konzervativní hodnoty šíření a podpory demokracie v dalších zemích a volného mezinárodního obchodu. Jeho plány pro druhý mandát naopak počítají s eskalací obchodního soupeření s Čínou a dalšího tvrdého vyjednávání o obchodu s EU. Hovoří dokonce o tom, že by zkusil devalvovat dolar, aby získal pro americký export konkurenční výhodu. Objevil se také návrh zrušit daň z příjmu a nahradit ji příjmy z cel – v obchodní politice by tedy šlo o návrat do 19. století. A tyto kroky by také vedly k masivní inflaci a dalšímu zadlužení už tak silně zadlužené americké ekonomiky. To vše by mělo zásadní následky v Evropě.
Je samozřejmě otázkou, do jaké míry by oba kandidáti svoje vize plnili. Zatímco u Donalda Trumpa lze čerpat ze zkušeností jeho prvního mandátu v letech 2017–2020, Kamala Harrisová působila v zahraniční politice jako viceprezidentka zatím pouze omezeně. Částečně oprávněné jsou tak obavy například senátora Pavla Fischera, že s Joeem Bidenem odejde poslední vskutku pro-euroatlantický politik a že Harrisová je tak jakousi neznámou. Jestliže však můžeme pochybovat, zda Harrisová opravdu vytrvá v Bidenem nastavené linii, u Trumpa si zhoršením vztahů USA se zeměmi EU a NATO můžeme být prakticky jisti. Jím vedená republikánská strana již není reaganovsky intervenční a nevidí v Rusku hlavního nepřítele. Vladimir Putin je naopak vnímán jako vlastenec, který se pouze stará o dobro vlastní země a svého lidu, podobně jako to chce Trump. Takový postoj pro ČR, EU i NATO nevěstí nic dobrého.