Josef Nuzík, olomoucký arcibiskup 

Dědictví otců mám v mysli spojené se svou zemědělskou rodinou, ve které jsem vyrůstal. Toto dědictví ovšem nespočívá v poli, které bych zdědil, ale v čemsi větším. Spolu se svými sourozenci jsem dostal i díky svým rodičům dar víry. Protože jsme velká rodina, tatínek nám už od mládí opakoval, že peníze nám do života dát nemohou, ale že nám chtějí předat víru a dovednost a schopnost postavit se k práci. Proto vidím v dědictví otců i tohle konkrétní obdarování, které má velkou hodnotu v každé době. Je v ní obsažena i naděje, že odměnu za všechny námahy nedostaneme na této zemi, ale až v Božím království, stejně jak tomu věřili naši předkové.

Ve slovech známé velehradské písně pak slyším prosbu, abychom nezůstali připoutaní k této zemi, ač je krásná, kterou však nakonec budeme muset opustit. Vzorem je pro nás praotec naší víry Abrahám. Putoval po této zemi jako cizinec a čekal na dědictví skvělé a trvalé, které ovšem na této zemi nenajdeme. Je pro nás připravené v nebi. Podobně to vyjadřujeme i my, když zpíváme: Dědictví otců zachovej nám, Pane. Vlastně tím sdělujeme, že o nebeské dědictví stojíme a že na něj čekáme.

Eva Doležalová, historička 

Každý rok si v souvislosti se svátkem svatých Cyrila a Metoděje kladu sobě samé jednu otázku: Co přesně si vlastně připomínáme, co zůstalo přítomné z jejich doby do dnešních dnů? Většina naší společnosti si vzpomene, že na Moravu přinesli křesťanství, písmo, kulturu. Historik dodá, že jejich misie nebyla zcela úspěšná a že christianizace Čech začínala posléze znovu a z jiných center. Na druhou stranu jsou ale události na Moravě někdy po roce 863 něčím tak unikátním, nad čím i historik 21. století nepřestává žasnout. Je to pokora a tolerance cyrilometodějské misie, snaha nerozdělit církev, nevzdálit Západ od Východu. Když totiž oba soluňští bratři svou cestu na Moravu připravovali, nechtěli sem importovat formující se východní ritus, byli si vědomi odlišností, které navíc s dobou zesilovaly. Zcela naopak vytvářeli kompromis přijatelný i pro západní církev a pro misijní dílo, které tady konali duchovní především z bavorských biskupství. Chtěli šířit křesťanství a církev, která by spojovala. Přála bych si, aby právě taková církev a křesťanství byli inspirací i dnes a pro nás.

P. Václav Vacek, emeritní farář v Letohradě 

Jsem v rozpacích, za minulého režimu jsme nadšeně zpívali: „Mohutné sídlo Svatopluka kleslo, Velehrad víry nepohnutě stojí,“ ale před kostelem jsme se rozhlíželi, zda nás někdo nesleduje. V 90. letech pak měla církev ve společnosti vysoký kredit, ale ten jsme prohospodařili – naopak například Karel Schwarzenberg začínal pod bodem mrazu, ale časem získal veliké uznání lidí. V prezidentské volbě přesto nezvítězil. Proč se naše kostely vylidňují, naše mládež odchází a rodiny se rozpadají? V refrénu: „Dědictví otců zachovej nám, Pane,“ úkolujeme Hospodina, ne sebe. Ježíš nám odkázal skvělé dědictví, ale my s ním neumíme hospodařit. Proč po 2. světové válce mnoho pokřtěných volilo komunisty? V žádné jiné evropské zemi nebylo tolik členů v komunistické straně jako u nás. Ale abychom nezůstali u dějin: Kolik dospělých ve farnosti ročně křtíme? Kolik jich získáváme pro Krista?

P. Jan Peňáz, organizátor poutí 

Vždycky mi přijde líto, když lidé věci po zesnulé babičce vyhodí, nechají odvézt na skládku. Občas se dozvídám, že badatelé pak mezi těmito „odpadky“ najdou hotové poklady, jejichž cena se nedá vyjádřit penězi. A to hovoříme o dědictví viditelném, hmatatelném. Dědictví bratří ze Soluně, našich věrozvěstů a patronů Evropy, je také z části viditelné a patrné v tomto světě: patří sem kultura, památky, státnost. Jak s ním zacházíme? A pak je tu dědictví, které tolik vidět není: krása ctnosti, kterou „učili nás znáti“. Nebo také život věčný, pro nějž „získali láskou národ celý“ – a to díky zvěsti o Pánu Ježíši, vítězi nad smrtí, který je Vzkříšení a Život.

Nejen při poutích se snažíme za tohle všechno, tedy za dědictví otců, děkovat a zároveň prosit, aby ožilo, vzpamatovalo se z jakéhosi suchopáru, nebo dokonce chladu, aby rozkvétalo a přinášelo ovoce, o jakém píše sv. Pavel Galaťanům (5,22).

A když nás papež Benedikt XVI. povzbudil, že poutník se modlí nohama, chodíme děkovat a prosit na Velehrad pěšky z více stran a víckrát za rok. I vás zvu, třeba jen na kousek cesty.

Vojtěcha Zikešová, představená kongregace Františkánek Marie Immaculaty 

Když se ze zaplněné velehradské baziliky a jejího nádvoří do daleka rozléhají slova písně o dědictví otců, vybaví se mi vzpomínka z mého dětství, když jsem bez dechu pozorovala svého tatínka a maminku, jak se modlí. Byla to zkušenost něčeho tajemně hlubokého, čemu jsem tehdy ještě nerozuměla. Hlavně ten moment, kdy moji rodiče přijali eucharistii a okolní svět jakoby pro ně v tu chvíli neexistoval, tak byli zaujati Hostem ve svém srdci. To je pro mne to dědictví otců a jejich otců, dědů a našich předků. Je to tajemství víry, která pro ně byla obrovským pokladem a pro kterou byli ochotni dát svůj život. Kéž tuto píseň zpíváme vždy velmi vroucně, ať dobrý Bůh zachová víru v naší vlasti.

Martin Zikmund, evangelický farář 

Je zvláštní přednost společenství církve, že jsme propojeni z generace na generaci, a to i s těmi, kteří nás dávno předešli do nebe. Vždyť Bůh není Bohem mrtvých, ale živých. To nám dává zdravý nadhled, a s ním i nezbytný odstup od toho, abychom se příliš neupínali na všelijaké módní vlny, včetně názorových, které se v tu chvíli mohou jevit jako omračující. Nebo abychom se nenechali zaslepit vidinou životní úrovně, jako by naše duchovní vlast nebyla teprve před námi. Zásadní je ono dědictví víry, totiž fascinace Ježíšem, láska k evangeliu, pojímání života jako služby a vědomé, tvůrčí zasazení do tradice církve, která usiluje o co možná srozumitelnou katolicitu (souznění napříč kontinenty i staletími) a autenticitu (věrohodnost tváří v tvář současníkům). Zachovávat dědictví znamená se ho snažit rozmnožovat (viz podobenství o hřivnách), duchovně „podnikat“. Raději riskovat než hřivnu zakopat a strachovat se o ni. Ostatně není to náš „podnik“, církev patří Pánu. 

Marie Zimmermannová, teoložka 

Tu píseň mám ráda a její slova moji pozornost vždycky přitahovala. Probouzí ve mně pocit vděčnosti za společenství lidí, kteří věří v Boha a svoji víru společně sdílejí. A já k nim mohu patřit. Umocňuje to obvykle také krása prostředí, v němž se tato píseň zpívá. Prožívám v té chvíli, že Bůh je hlavní oporou mého života a také motivací, a to mi dává klid a jistotu. Jeho záměr je také mým ideálem a kvůli němu jsem vždy pracovala s nasazením. Podobně jako mnoho jiných přede mnou.

K dědictví otců patří i odkaz některých osobností. Přitahují mě ti, kteří v duchu přijaté víry zápasili o lepší svět, za lidskou důstojnost pro všechny. A o bratrské vztahy. Osobně jsou mi blízcí kníže Václav a jeho babička Ludmila. V kaplích těchto světců v pražské katedrále mě mj. fascinuje, že součástí jejich výzdoby je obraz Seslání Ducha Svatého (jinde není). To je pro mě nejlepším vodítkem našich proseb v duchu „dědictví otců“.