„Otče, budeme vám nakupovat, souhlasíte? Jídlo a základní potřeby. Každý týden k vám zajdeme, ano?“ Křičel jsem, protože pater špatně slyšel. Ale měl živé přátelské oči a bylo vidět, jak je rád za nabízenou pomoc. Udělal sotva pár kroků. Že by chodil s nákupní taškou někam do obchodu, nepřipadalo v úvahu. Nedošel by ani k autobusové zastávce. S otcem Tadeášem jsme se postupně sblížili. Záhy přestal připomínat člověka z ulice, který nemá kam jít. Ukázalo se, že má rád svou samotu. Svůj klid. Že mu vyhovuje žít skromně a poustevnický život mu dělá dobře. Nechtěli jsme mu brát jeho svět. Ale…