Je třeba nejprve přiznat, že Tomáš byl plně synem své doby, takže jeho vědecké poznání a chápání mnoha skutečností odpovídalo 13. století. Amerika ještě nebyla objevena, podle chápání ptolemaiovské astronomie kolem Země rotovala vesmírná tělesa, která z příčin čistě fyzikálních, a nikoliv náboženských, ovlivňovala chod života na této planetě: panovala např. představa, že slunce má přímý specifi cký kauzální vliv při zplození člověka. K tomu podle dobového chápání docházelo nerovnoměrnou účastí muže a ženy, neboť o samičím vajíčku u savců se v té době ještě nevědělo. Proto také, podle aristotelovské biologie, kterou Tomáš převzal, docházelo k oduševnění vyvíjejícího se zárodku až 40. den po početí u mužských a 80. den u ženských embryí.

Nebylo ani známo dnes samozřejmé vnitřní složení hmotného světa z atomů a molekul, a proto Tomáš uvažuje v duchu antické filozofi e přírody jako o základních čtyřech elementech o zemi, vzduchu, ohni a vodě. I přes tyto limity, vyplývající z překonaných představ anebo z nedostatečných poznatků, můžeme u „Andělského učitele“, jak se Tomášovi přezdívá, najít mnoho zajímavého, inspirujícího a nosného pro náš život dnes. Nejde v první řadě o kvantitu poznatků, ale o jejich hloubku, ucelenost a v mnoha zásadních životních otázkách dosud nepřekonanou koherenci. Jak se tyto kvality Tomášova myšlení projevují, na čem jsou založeny, z čeho vyplývají a jak mohou oslovit dnešního člověka?

Učenlivost a originalita

I když, zvlášť v přírodních vědách, pracoval Tomáš s jinými informacemi než my, nesmíme přehlížet jeho mimořádnou otevřenost k tomu, co říká lidské poznání založené nejprve na vjemech pocházejících od pěti vnějších a čtyř vnitřních smyslů (společný smysl, paměť, představivost a tzv. kogitativ), které následně zpracovává rozum. Víra a rozum byly pro Tomáše, jak to vyjádřil papež Jan Pavel II. v encyklice Fides et ratio, dvěma křídly lidského ducha. Víra a rozum, a k tomu hned dodejme: učenlivost a pokora na straně jedné, odvaha a originalita na straně druhé. Zde může být Tomáš příkladem dnešním lidem, když v různých oblastech a životních etapách hledají svou vlastní identitu, a přitom se potřebují nějakým způsobem svobodně postavit k dědictví předcházejících generací.

Když se Tomáš vyjadřuje ve svých spisech, které psal nebo diktoval, k dědictví a názorům velkých i menších, slavných i méně známých předchůdců a učenců, činí tak vždy s velkou úctou a diskrétností, a přitom neváhá na mnoha místech jít svou vlastní cestou. To dokázal už ve svém mládí, když z benediktinského kláštera na Monte Cassinu, kam jej poslali jeho rodiče na výchovu, odešel proti jejich vůli do tehdy nově vzniklého, svým žebravým, putujícím a na studium zaměřeným způsobem života dosti novátorského Řádu bratří kazatelů (dominikánů). Jak si za svým rozhodnutím stál, dosvědčuje i známá příhoda „s horkým polenem“, které vrhl směrem ke svůdné ženě, poslané k němu Tomášovými příbuznými. Tomáš nebyl zaměřený na sebe, ale na hledání pravdy, na přátelství, na lásku k Bohu, která se opírá o poznání.

Nohama na zemi

I přes tyto velké ambice, které provázely Tomášova ducha odmalička, zůstával, podobně jako jiný o něco známější světec z téže doby, František z Assisi, nohama na zemi. Svůj život strávil nejen na univerzitách, ale také na cestách. Chodilo se pěšky (což je další příklad pro mnoho současných lidí, kteří touží po poznání, cestování, a přitom po životě v souladu s přírodou: ne vždy potřebujeme na cesty auto nebo letadlo…), řeholní bratři stejně jako mnoho lidí té doby žili skromně, a přitom dokázali objevovat, poznávat, kontemplovat krásu světa, vidět jej v jeho celku, hloubce a rozmanitosti, která pomáhá odkrývat velikost a jedinečnost jeho původce.

Tříbení ducha

Na první univerzitě, kde studoval, v Neapoli se Tomáš setkal s tehdy znovuobjevenými Aristotelovými spisy. Tento předkřesťanský filozof, stejně jako jeho pozdější arabští komentátoři, Avicenna a Averrhoes, jej naučili dívat se na svět kolem sebe, chápat v něm jeho hlubokou dynamiku souvislostí a proměnlivosti. Skladba veškerého hmotného a v čase proměnlivého světa z materie a formy se pro Tomáše stala mocným nástrojem pro odkrývání zákonitostí dynamických změn nejen v živé a neživé přírodě, ale i ve svobodném lidském jednání, a nakonec i ve svátostech víry. Jak se aktivuje potenciál, který každá proměnlivá skutečnost má zahrnutý ve své podstatě, a může jej plně uskutečnit, sejdou-li se všechny potřebné vnitřní a vnější příčiny?

Když Tomáš pokračuje ve své životní pouti po evropských univerzitách do Kolína nad Rýnem a Paříže, komentuje a vykládá podle tehdejších akademických zvyklostí nejprve Písmo svaté, a pak ve své době referenční dílo teologické syntézy, tzv. Sentence od Petra Lombardského. Obvyklým odpoledním společným „tréninkem“ studentů i učitelů byly disputované otázky – otevřená, ale přitom na jasných argumentačních pravidlech postavená diskuse o filozofických i teologických otázkách: o pravdě, o duši, o zlu nebo o věčnosti světa. Nám se dnes mohou tyto disputace jevit příliš detailní, Tomáš si však na nich každopádně vytříbil svého ducha citlivého v chápání jak mnoha konkrétních skutečností, tak reality jako celku. Z těchto jeho schopností čerpáme ve vrcholných dílech Tomášovy teologické syntézy: Suma proti pohanům, Kompendium teologie a zvláště Teologická suma.

Bůh a člověk

Názvy zmiňovaných Tomášových děl napovídají, že jde o spisy především teologické. Psát o Bohu, to byla určitě Tomášova silná stránka. Vždyť na konci života se Tomášovi údajně zjevil sám Kristus a řekl mu: „Dobře jsi o mně psal. Co chceš za odměnu?“ Pro nás je však dnes důležité, že Tomáš psal moc dobře nejen o Bohu, ale také o tomto světě, a zvláště o člověku. Tomášova antropologie je zcela jedinečná – a dodnes aktuální ve svém rovnovážném uchopení člověka jako jednoty duše a těla, jako rozumového živočicha žijícího ve společnosti. Tomášovo všudypřítomné poznání o milosti, která neruší lidskou přirozenost, ale naplňuje ji, dává skvělý prostor ke skloubení Božího působení a lidské svobody: ani Boží všemohoucnost, ani potřeba jeho milosti neruší naši svobodu, nýbrž jí dávají možnost k plnému rozvoji.

Tomášova etika se opírá o skloubení celistvého uchopení mravního zákona a lidský rozvoj ve ctnostech, a to nejen těch specifi cky křesťanských (víra, naděje, láska), ale i těch přirozených (prozíravost, spravedlnost, statečnost, umírněnost). Jedinečnou a dnes stále aktuální předehrou harmonie ctností je Tomášův traktát o vášních: jak důležité téma pro nás dnes, když potřebujeme tolik pracovat s emocemi, a chápat leckdy protichůdné hybné páky, které v nás působí. Tomáš přitom není pouze křesťanským mravním optimistou, dokáže se velmi podrobně rozepsat i o různých lidských nedokonalostech, slabostech a hříších. Rozpracovává často velmi detailně mravní ideál všestranně ctnostného člověka, a přitom není ani mravním rigoristou, ani snílkem, který by si představoval všechny lidi jako pouze ideální: s lidskou slabostí stále počítá.

„Tobě srdcem svým se zcela oddávám, před Tebou svou slabost, Bože vyznávám.“ Svatý Tomáš byl nejen teologem a intelektuálem, ale také mužem modlitby a básníkem, když napsal např. text ke známé eucharistické písni „Klaním se

vroucně“. Měl hlavu i srdce otevřené pro všechny lidi, i pro ty hledající, což mu nebránilo, aby ve víře přilnul ke Kristu, zvláště přítomnému v eucharistii. A nebyl to ani úlet, ani únik před zlem a chaosem tohoto světa, nýbrž čerpání té nejlepší energie k tomu, aby svými spisy, svým kázáním i životem svědčil o upřímném hledání pravdy a opravdové lásce. K jeho pojetí Krista jakožto hlavy všech lidí, a to nejen věřících, se v minulém století vrátil Druhý vatikánský koncil ve svém významném spise o církvi Lumen gentium.

Bratr a učitel

Andělský učitel (jak se mu říká ne proto, že by počítal pověstné množství andělů na špičce jehly, ale proto, že andělé jsou vedle Boha a lidí dalšími bytostmi, o nichž nám zanechal skvělá pojednání) žil v době, která byla určitě v nejednom aspektu jednodušší, než je ta dnešní. Zároveň je však obdivuhodné, co za svůj život dokázal stihnout. Jeho pohled na člověka, propojení teorie a praxe, radostný a nikoliv naivní, ale odůvodněně důvěřující přístup k životu a otevřenost k novým poznatkům nám může dodat mnoho světla a povzbuzení při četbě jeho spisů, které jsou dnes překládány do mnoha (a to nejen evropských) jazyků. Zkrátka bratr a učitel těch, kdo chtějí o všem důležitém důkladně přemýšlet, nebojí se klást si nepohodlné otázky, při hledání odpovědí čerpají z moudrosti předků, a přitom se nebojí vydat se dosud neprošlapanými cestami – a stále propojují rozum a srdce.