Přihlásit se
Obsah
Od redakčního kávovaru
20. 2. 2024
|Do postní doby mě oslovily dvě autorky poezie. Od sebe vzdálené místem a časem. Blízké si tichem. Píšu tyto řádky v noci postní středy a popel na čele, vyzývající právě ke klidu a sklonění se k podstatě, jako by se usypal i na desky jejich sbírek. Za svého života totiž takřka nic nepublikovaly. Jejich slova byla objevena (a oslavena) až po jejich smrti.
Já papír vím o stromech... je název sbírky poezie Soni Kociánové (vydalo nakl. Dybbuk 2023). Vyzdvihla jemnost jako kvalitu a nevzdala se jí, ačkoli to pro ni nebylo výhodné. Nevyžadovala pozornost. Nesoutěžila. I druhé básnířce, dnes přední autorce americké poezie Emily Dickinsonové byl světský úspěch lhostejný. Prý řekla: Publikace je mi „cizí jako ploutvi obloha“. A také prý vyřkla: „Patří-li mi sláva, nemine mne.“ Já nejsem nikdo! Kdo jsi ty? / Také nejsi nikým, viď, že ne? / Už je z nás pár – sníme sen dvojitý. / Za to nás někdo z domu vyžene! To jsou slova z její sbírky Svůj podíl…
Zbývá vám ještě 64 % článku!
