V posledně jmenovaném místě, kde je Centrum Medjugorje (www.centrum-medjugorje.cz) doma, ho čekal zcela zaplněný kostel Panny Marie. „Spousta lidí říká, že Bůh neexistuje a zázraky se nedějí. Poslouchejte, a pak se rozhodněte sami,“ uvedl svůj příběh, který začal před více než půlstoletím ve Splitu – přístavním městě tehdejší komunistické Jugoslávie. „U nás doma chyběla modlitba. Říkali mi sice, abych chodil do kostela, já se ale řídil příkladem rodičů a víra mi přišla dobrá tak možná pro babičky,“ ohlíží se za svým dětstvím, které poznamenalo několik tragédií: smrt pětileté sestry, těžké onemocnění bratra nebo matčin alkoholismus. „Trávil jsem čas u amerických filmů, kde jsem našel své hrdiny: měli auta, ženy, cigarety a alkohol – a já si říkal, že takový chci taky být,“ dodává.

Jeho cesta za sny z filmového plátna nabrala záhy na obrátkách: první útěk z domova, první vykradený obchod, tři dny za mřížemi a rozhodně ne první výprask od otce. Pak matčina smrt, to bylo Goranovi 13 let. „Nikdy jsem jí neřekl, že ji mám rád, protože tohle přece pravý chlap nedělá. Když zemřela, dolehla na mě těžká deprese a všechno se ještě zhoršilo, když se otec po pár měsících znovu oženil. Na výročí matčiny smrti jsem si od kamaráda půjčil pistoli a střelil jsem se. Přežil jsem, ale kulka mi zůstala v hlavě a doktoři říkali, že nebudu žít dlouho,“ vzpomíná na události staré čtyřicet let a dodává: „Deprese se ještě prohloubila, protože jsem se ani nedokázal zabít.“

V „údolí smrti“

Další únik pro Gorana představovaly drogy všech skupenství: od alkoholu a cigaret přes marihuanu, hašiš a léky až k heroinu. A s nimi potřeba sehnat peníze, takže na řadu přišlo vykrádání domů a restaurací, krádeže aut i okradení vlastního otce. „Nevěděl si se mnou rady a netušil, kde hledat pomoc: komunisté tvrdili, že v Jugoslávii drogy nejsou, a tak ani nebyla zařízení pro narkomany. Skončil jsem ve vězení, jenže tam jsem se jen naučil šikovněji krást a líp míchat drogy,“ vypráví. A přes pobyt na psychiatrii i neúspěšné pokusy napravit se těžkou prací ve skladu nebo vstupem do armády za jugoslávských válek rychle míří ke dnu svého příběhu, k devíti letům stráveným na ulici. „Jen jsem čekal, až umřu: upíjel jsem se, předávkovával se, ruku jsem si rozřezal tak, že se do rány dala vložit pěst, zase jsem ale skončil jen v nemocnici. Zkrátka když to nejde, ani zabít se nemůžeš,“ dodává se smíchem.

Právě od tohoto dna se ale nakonec odrazil, byť pomalu a nejdřív nenápadně – větami modlitby, kterou si pamatoval z dětství. „Ležel jsem ve vybydleném domě a najednou mi došlo, že za to všechno nemůže nikdo jiný než jen já sám. Celý život jsem obviňoval rodinu a další lidi, teď jsem ale pochopil, že to já jsem si zničil život – a začal se modlit Zdravás Maria, tu jedinou modlitbu, která mi v hlavě z dětství zůstala. Prosil jsem Pannu Marii, ať si mě vezme k sobě, anebo mi podá ruku a pomůže mi. Modlil jsem se a plakal celou noc,“ vypráví Goran.

Správce toalet v Medjugorje

A odpověď přišla záhy. V parku ho oslovila žena – matka jednoho narkomana, kterého skoro ani neznal – s tím, že její syn nastupuje k léčbě do komunity Cenacolo v bosenském Medjugorje a chce s sebou vzít právě Gorana. „Než dál spát na ulici, raději jsem souhlasil a na cestu si ještě ukradl dva litry vína,“ popisuje, jak se dostal na mariánské poutní místo, které ho brzy začalo proměňovat – třeba když se zde po letech smířil s otcem. „Modlil jsem se, abych poznal, jak obnovit kontakt s rodinou, a po pár týdnech mě najednou volají, že přijeli poutníci z Chorvatska a že se jim mám věnovat. Přijdu tam – a mezi nimi otec. Hleděli jsme na sebe, on mě objal a rozplakali jsme se,“ vzpomíná Goran.

Díky komunitě Cenacolo se také seznámil s tehdejším medjugorským farářem Slavkem Barbarićem. Když pak z komunity po několika letech odešel, zařídil mu tento kněz práci, aby mohl začít žít nový život vně komunity. „Udělal ze mě ředitele toalet pro poutníky,“ říká Goran s úsměvem a pokračuje: „Práce to byla výborná, pořád jsem poznával nové lidi. Chtěl jsem si taky najít ženu, a v tom má záchod velikou výhodu: muž se někde postaví ke stromu, ale všechny ženy dříve nebo později musely projít kolem mě. A tak se tam jednou objevila i Katka a já jsem hned věděl, že to bude moje manželka.“

Poutnice z Česka sice neuměla slovo chorvatsky a do Medjugorje se přijela modlit za to, zda má být řeholnicí. Nic z toho ale prý pro Gorana nebyla překážka. „Běhal jsem kolem ní jako pes, pořád si nebyla jistá a bála se mé minulosti. Nakonec ale kývla a v roce 2000 jsme se vzali. Nejstarší dcera dnes studuje v Olomouci a kromě ní máme další čtyři děti,“ uzavírá své vyprávění Goran, který dnes o svém životě svědčí před poutníky v Medjugorje, kde s rodinou stále žijí.

„Goranův životní příběh je velice silný a vypovídá o velikosti Boží lásky a milosti, kterou mu Bůh projevil, když se nacházel v temném ‚údolí smrti‘. Díky komunitě Cenacolo, víře a Boží pomoci se ze všeho dostal a dnes má krásnou rodinu,“ shrnuje předsedkyně Centra Medjugorje Barbora Němčáková, která Goranovo vyprávění před přítomnými také tlumočila, a dodává: „Máme velkou radost, že se nám ho podařilo pozvat do České republiky. Jeho příběh je poselstvím naděje, že s Bohem je možné vše.“