2. 1. 2024
|Dobře už bylo, říká otřepaná fráze. Z hlediska blahobytu to rozhodně neplatí. Naopak, život vždycky býval krutější, tvrdší a kratší. Lze si ale z hospodářské historie vzít něco pro současnost?
Víte, jak vypadá graf vývoje hrubého domácího produktu od roku nula do současnosti? Linie se prakticky celou dobu plazí podél vodorovné osy x a takřka v samém závěru vystřelí do oblak. Ve zkratce to znamená, že zhruba 1750 let bylo lidstvo mimořádně chudé, pak se to trochu zlepšilo, výrazná změna nastala s průmyslovou revolucí v první polovině 19. století, ale nic se nedá srovnat s hospodářským růstem ve 20. a 21. století.
V posledním století nabízí podobný pohled cen akcií, které odrážejí hodnotu na burze obchodovaných firem. Například velmi známý burzovních index S S&P 500, který sdružuje nejsilnější americké firmy, s menšími výkyvy neustále roste a v závěru letošního roku dosáhl historického maxima. Hodnota firmy vyrábějící Coca-Colu vzrostla od roku 1983 o více než 5000 procent, tedy na padesátinásobek. A jak to vypadá u nás? Například podle analýzy Hospodářské komory se životní úroveň v Česku od roku 1989 zdvojnásobila – mzdy a platy vzrostly čtrnáctkrát, kdežto ceny jen sedmkrát.
Ekonomika v dlouhodobém pohledu neustále roste a celé společnosti se mají stále lépe. Životní úroveň je pořád vyšší, máme na výběr široké spektrum zboží, hranice a vzdálenosti skoro nehrají roli. Jahody v zimě jsou standardem. Pro drtivou většinu našich předků bylo něco takového jako z říše sci-fi. Zkušenost nám říká, že i aktuální inflace a drahé energie, dokonce i bytová krize, zase jednou přejdou. Přesto se ale najdou lidé, kteří si to neuvědomují.
Tuhle jsem na Facebooku viděl starou fotografii, jak lidé oblečení jako do divadla na palubě letadla (nejspíše německé aerolinky) pojídají plátky z čerstvé vepřové kýty a zapíjejí je točeným pivem z dřevěného soudku. Pod příspěvkem někteří žehrali, jak to tehdy bylo pěkné, že dneska lidé létají v teplákách a že úroveň šla dolů. Ano, taky mám rád kýtu a pivo. Tito lidé si však neuvědomují, že onen „pojídač“ byl nejspíš nějaký bohatý finančník, kterého stála letenka jako malé rodinné auto. Nyní si letenku může dovolit i (pod)průměrně vydělávající rodina. Ekonomický růst ruku v ruce s moderní hospodářskou a sociální politika přinesly nové možnosti i demokratizaci veřejného života. Sociální stát bohatých zemí udělal společnost solidárnější a lidštější. Nejde tedy jen o peníze.
Zároveň však nesmíme usínat na vavřínech a upadnout do „toxické vděčnosti“. Vzpomeňte si třeba na okamžik, když se někde vysílá reportáž z afrických chatrčí. Řada lidí si řekne: „To je hrůza! Odteď budu vděčný za to, co mám a v čem žiju.“ Jistě, nic proti, ale jak to pomůže těm Afričanům? Západní člověk si musí uvědomit, že výše zmíněný trend hospodářských dějin platí pro jeho společnost a geografický okruh. Lidé v Africe, Asii nebo Jižní Americe mnohdy žijí zcela jiné příběhy. Podstatnou část zmíněného HDP zkonzumujeme v Evropě a USA, na třetí svět zbývají drobty ze stolu. Bez tohoto náhledu je to vděčnost trochu pokrytecká.
Ekonomická nerovnost ve světě je vpravdě extrémní. Například v ekologické rovině je to rozděleno tak, že ti bohatí znečišťují a chudí za to platí, bohatí rozhodují a chudí nesou následky. Aktuální výzkumy navíc upozorňují, že dělící linie není jen mezi státy, ale sílí rozdíly uvnitř národních společností. I v poměrně rovnostářském Česku žije mnoho lidí, kterým se vede špatně, kteří žijí v chudobě a strachu, a na ty se nesmí zapomínat.
Jako celku se nám v našem kulturním okruhu v dlouhém období daří. Není to však čas na poplácání po zádech, ale pobídka k akci. Je evidentní, že lidstvo má peníze, technologie i schopnosti, které mohou ze světa udělat lepší a spravedlivější místo, ať už se jedná o klimatickou politiku nebo rozdělení bohatství.
V poslední době se hovoří o růstu a úmyslném „nerůstu“. Mezi extrémními póly libertariánství a utopického kolektivismu se jeví jako rozumná cesta nechápat hospodářský růst coby absolutní a jediný cíl a hodnotu, což ostatně hlásá i papež František. „Hospodářský růst je sice důležitý, ale abstraktně vzato nepředstavuje ucelený cíl nebo poslání, na které by se měly vlády při tvorbě své politiky zaměřovat. Takový udržitelný, inkluzivní a silný růst, který chtějí, je nakonec vedlejším produktem sledování jiných společensky prospěšných kolektivních cílů,“ uvádí například v Project Syndicate italsko-americká ekonomka a členka Papežské akademie pro život Marianna Mazzucatová.
Hospodářského růstu by si neměla užívat jen Evropa a Severní Amerika. Ostatně to ani není udržitelné. Z pohledu ekonomické teorie přitom ve výsledku zase tak úspěšní nejsme. Na Západě sledujeme čísla růstu HDP, ale nevidíme tzv. externality – vedlejší dopady naší hospodářské činnosti. Znečištění, hluk, oteplování planety, přírodní katastrofy, lidské životy, to všechno bychom měli zahrnout do rovnice. Není to tedy minulost, ke které bychom se měli utíkat, když o naši pozornost zoufale volá současnost.